Kterak jsem se stala Popelkou

Dřela jsem jak mezek. Jako divá a jako blbá! Byla jsem unavená, zpocená a chtělo se mi omdlít. Na recitační soutěži, letos na téma romantismus. Byla jsem hlavní hosteska, hostitelka, uvaděčka a to všechno jako viktoriánský mim. Nadýchané bílé šaty, slunečník, moskytiérová krinolína a ten úmorný korzet. Nevadí mi romantismus, vždyť já 19. století miluju, ale takhle mě ještě nezřídilo.  Chlípná porota, byla víc než namyšlená! Ona byla rozmazlená! Jako malé děti! "Už musíme? Co je tohle za rozkazy? jak to máme stihnout? jenom hodinu? Já nechtěla černý čaj. Proč jste mi neřekli, že nemáte instantní kávu?" Ještě, že se nechytali mě. Byla bych vulgární. Mě měli rádi. Až moc. Byla jsem přece "Ta viktoriánská dáma, co přinese čaj, sdělí informace a nechá si políbit ruku." Děti recitovaly krásně, starší otřesně a nejstarší, to ani nemluvím. Bylo to nechutné nadržování naším "Těšíským hvězdičkám." Blé...

Zkrátka a dobře, vzala jsem si právo být unavená. A představa, že ještě musím pokonat tu dlooooohou štrěku do divadla s třemi velkými taškami kostýmů mě ničila. Chtěla jsem spát. A to nejhorší teprve příjde. Dneska je ples. Já nemám šaty, já nemám účes, já nevím jak jet, já nemám lístky a jediné co mám je hodina času na to všechno!!!! To je zoufalé. Ten ples vzdávám. Jdu vrátit ty kostýmy. To už jsem zpocená jako čuník.  A dostanu nápad. "Já mám dneska ples, mohu se podívat, zda nemáte nějaké plesové šaty?" Kostýmerka kývne. Čas ale nemá. Zavře mě do skladu a "starej se". Mě to ale vůbec nevadí. Obrovská, OBROVSKÁ hala plná, PLNÁ kostýmů. Voňavých, měkkých a heboučkých kostýmů. A já jsem běhala mezi nimi, nořila do nich obličej, objímala je a nemohla se jich nabažit. Všechny jsou moje! A já  nimi mohu dělat co chci!!!

Našla jsem si i ty šaty. Byly jako pro vílu. Celé z béžového tílu. (Taková ta závojová látka) a prostě vzdušné, lehké, něžné a vílí. Vzala jsem je a šla domů. Rychle sprcha, silonky, líčení, šaty (Na ně zas ten blbej korzet, protože jsou v pase děsně široké) a teď se mrknu do zrcadla.

Vypadalo to neskutečně nádherně. Já vlastně ani nevím jak to posta, znáte ty pocity, když otevřete okno a políbí vás vítr? Když Začnou ze stromu nad vámi padat listy, když dýcháte, když se na vás osoattní dívají, když si prostě připadáte KRÁSNĚ. V tu chvíli, před tím zrcadlem mě líbal vítr, padalo na mě listí a ostatní na mě koukali. V tu chvíli jsem vypadala nádherně. jen tu jednu vteřinu. Pak to byloí už jen štěstí, úleva a radost. Ale ten pocit krásy, ten trval jen krátce a příjemně.

Vyběhla jsem ven,na dvorek s psem a smála jsem se. A bylo mi jedno, jestli na mně někdo kouká. Točila jsem se na koberci z listí a šaty se roztočily jako vílí kolotoč. Byla jsem spokojená, nadšená, veselá, krásná a cítila jsem jak krásně se mi dýchá... 

Byla jsem popelka. Co celý den dřela, ztrácela naději a najednou se stane takový zázrak. Z oříšku vyklouznou šaty a já mířím na ples. A už po cestě cítímty pohledy...a myšlenky..."Kdypak ztratí střevíček?"

Život je krásný....