Existuje jistá neviditelná síla. Ona to vlastně není tak úplně síla. Je to nehmatatelné, nemá to vůni ani chuť, nevíme kde přesně se to nachází a kdy přesně to působí. Je to "něco". Přes všechny možné interpretace, které by mohly vzejít z diskuze na toto téma, která by s časem možná připomínala či dokonce nabrala podoby identické k diskuzi o všemohoucí síle zvané Bůh, Vesmír, Vnitřní

Je mi sametově. Jako když ochutnáte kávu, jestli není horká a ona není. Jako když se k ránu otočíte na druhý bok a polštář přesně padne pod vaši hlavu.

Můj blogový comeback mi nápadně připomíná konec nějakého nízkorozpočtového filmu. Kdy hlavní postava za nepravidelných však klidných zvuků piána nasedá do letadla, usměvavý stevard jí pomůže s kufrem,

nešťastná. Víte, dříve tomu totiž bylo tak, že se mi něco přihodilo a já jsem to tak nějak "prožila" a sama v sobě cítila ten fakt "nešťastnosti", který bych vlastně v rámci oné události cítit měla. A pak jsem si někde prostě sedla, zaplakala a ústavičně premýšlela nad tím, jak jsem nešťastná. Nebyla jsem. Dámy a pánové, byla jsem blbá. Protože TEĎ jsem nešťastná. Protože teď

Omlouvám se... 

Asi k Vám chci zpátky lidi. :-) Ne, vážně. Je to...jako třeba...odjet někam pryč. A není to tam zlý, né to vůbec, je tam parádně. je to přesně to, co jste chtěli po dlouhou dobu pobytu doma. A ten Vám taky nevadil. Je to také domov, že. Ale prostě přecejen ta představa promítající se pod zavřenými víčky večer, když uleháte ke spánku a ty sny se zdají tak smysluplné a snadné, ta představa je prostě

Tim Burton nepřestává šokovat svými nápady. Sotva jsme se dostali z kina po shlédnutí dlouho očekávané "Alenky v říši divů", můžeme si už brousit zuby na známou, tajemnou, chmurnou rodinku Addamsových. Slavné fiktivní postavy přivedl na svět Charles Samuel