Stydím se...

Tohle je jedna z věcí,z kterých se potřebuju vypsat...

Hrozně se za ni stydím...

Dnes jsem se vracela ze školy... Všechen ten třpitivý sníh,půvabná nálada a najednou tohle...

Jdu přes moskevskou a najednou nad svou hlavou uslyším podivuhodný rachot. Zvednu hlavu a vidím velký kus ledu,jak se na mně snáší. Prostě padá a přímo ne mně. Nikde nikdo,tisíc metrů čtverečních a ten led padá zrovna jen a jen na mně!!! Byly to sice zlomky sekundy,ale já si přes to pamatuju,na co všechno jsem myslela. Mám uskočit nebo nemám? Zabil by mně? Je to rampouch nebo led? Tu chemii jsem zmrvila? Tak má teda uhnout? Na poslední chvíli jsem uskočila. Led dopadl těžce na zem a krásně se roztříštil. Miliardy kousků ledů jako střípky se rozlétly do všech stran světa

. Jeden mě škrábl pod okem. Vedle mě zastavilo auto. někdo spustil okýnko a ptal se mě,jestli jsem v pořádku... "A...ano...jen jsem trochu....v šoku..."-koktala jsem. "Aha tak dobře,já už myslel,že neuskočíš..." usmál se řidič... " Jo,tak to já taky..." usmála jsem se na něj já. Poté okýnko zase zavřel a jel dál.

Chvíli jsem tam ještě stála anemohla jsem tomu uvěřit. Já jsem váhala jestli má uskočit. Jak jsem tohle mohla probůh udělat? jak smím váhat nad svým životem? mě opravdu napadlo abych se zabila? Jsem blbá,dobře mi tak za tu jizvičku pod okem. No ateče mi krev. Já koza blbá. Klidně bych se nechala zabít...

Hrozně se za sebe stydím,ještě dnes jak jsem si prohlížela tu jizvičku,jsem tomu nemohla uvěřit... Nikdo nemá nárok na ničí život. Na ten můj taky. Ani já ne...