Byl to už sedmý den mého pobytu v domě u moře. Ráno bylo zase dusné a propocené. Prostě letní ráno. Já jsem samozřejmě ještě spala. Neprobudilo mně vrzání dveří a vlastně ani samotný vstup osůbky do pokoje. Netrvalo dlouho a ucítila jsem na obličeji teplý dech, který se kupodivu v tom parném ránu zdál příjemný. A najednou se čísi rty dotkly mých. Vyděšeně jsem ucukla a otevřela široce oči.
Jůlie seděla při sedačce a usmívala se tak, jak to krásně uměla. V černých očích se jí blýskaly hvězdičky a pocuchané vlásky měla jako vraní peří rozsypané po ramínkách. A jak radostný pocit se mě zmocnil, když jsem ji zase uviděla. Tak moc mi to dítě scházelo!!!
Udělaly jsme spolu snídani a celý den jsem si hrály na zahradě. Říkala mi, že jsem její nejlepší přítelkyně. Že chce vypadat jako já až bude dospělá. Droboučké děvčátko. Čilé, usměvavé, vyhublé a tak plné života. Jen jsem si povšimla, že je jinak oblečené. Kam se poděly růžové šatičky a její modrá blůzička? Každý den za mnou přijela v černém. S lesklou kabelkou v šedých kozačkách.
Rozvod. Byla to újma pro všechny. Pro mě ne, protože to dle mého názoru bylo dobře. Pořád se hádali a neměli zábrany. I při mně! I při ní! A ona si tak zvykla, že bylo smutné se na to dívat. Neseděli k sobě. Měla jsem ho strašně ráda a ji jsem nemohla ani vystát. I v jejím věku jste v ní mohli vidět malé rozmazlené děvčátko.
Jůlie o tom nikdy nechtěla mluvit. Měnila téma, odešla z místnosti nebo se začala předvádět. Nedokázala si o tom povídat. A snad to do sebe schovala a zakryla to černým oděvem. Já si nemyslím, že je nešťastná. Aspoň to nemůže tak vypadat. Snad po nocích pláče a povídá si s panenkou, ale když se dívám na to dítě, jak pobíhá sa hejnem barevných mýdlových bublin bosýma nožkama po zelené trávě, jak se směje, když ji lechtám, jak rozjasněně povídá o japonsku, o gejšách a o anime pohádkách tak ne, nemyslím si, že to děvčátko v černém je nešťastné.
Mé nejdražší Jůlii.