Začínám se bát...

Prosím....prosím.... slyšíte mě? tak proč toho nenecháte! Prosím!!! Já už mám vážně strach!

Začínám se opravdu bát. Od chvíle co máma se sestřičkou odjely a táta je pořád v práci bývám doma velmi často sama. Teda pokud nepočítám mého psa,který je ještě větši srab než já. Kdyby mě někdo přepadl,ten pes se k němu bude ještě lísat...

Nevadí mi být sama. je klid,ticho,můžu si "prakticky" dělat co chci. Vařím sama,uklízím sama,pozývám si koho chci... Můžu jít spát v kolik chci a tak dále. Ale někomu se to evidentně nelíbí. Začíná mě to děsit... Je mi dost divný o tom mluvit,zní to dost nedůvěřivě. Možná,že je to jen výplod mojí nezkrotné fantazie...

Prostě a jednoduše,dějou se doma (samozřejmě vždy když jsem sama...) divný věci... Přišla jsem se psem domů a velmi důkladně a slyšitelně jsem slyšela,jak na klavíru někdo vyťukal dva tóny. Byly to tóny jedné písně a zrovna při těchto se zpívá slovo Le-lum což je slovanské blahoslavení dceři matkou,když se dcera zamiluje a chce se vdát. Bylo to na chlup jasné. nemohl to být "nějaký zvuk v dáli" protože jsem jej slyšela zřetelně. přímo od místa,kde máme klavír. Možná to byl pes,často se opírá o klavír a něco se mu podaří vyťukat. Ale pes je v pelechu. A křeček v kleci. A táta v práci a sestra u moře! Kdo to zahrál. Jdu se přesvědčit. Klavír je otevřený. Podívám se do not. Ty dva tóny co jsem slyšela mám neustále v hlavě. V notách píšou při Le-lum C a H. Přistoupím ke klavíru a zahraju ty tóny. Zděsím se. Je to přesně ta hudba... p..p...pomóc....

Dnes jsem vařila improvizovanou čínu. Prostě co dům dá. A slyším pláč malého dítěte. Jakoby v předsíni. Tam nikdo není. Možná to bylo za dveřma. Otevřu je a vidím sousedku od naproti. Má zrovna sestřičku ve věky,kdy by mohla mít takový hlásek. "Ahoj,máš doma sestru?" ptám se jí. Řekla že ne. Prý je u babičky... Vrátím se ke sporáku a všimnu si,že vydechávám kouř. Jako venku,když je mráz. Takový kouř z našich úst víte o čem mluvím? prostě tady u mě doma. Vždyť je teplo? Ano,vzpoměla jsem si na tu báchorku,že když je na blízku duch je zima a dýcháte kouř. Nevěřím tomu. Možná to byl kouř z té číny. Nebo mám snad uznat,že mi po bytě běhá "duch malého děvčátka co rádo hraje na klavír slovanské blahoslavení?"

V životě nás potká spousta nevysvětlitelných či neuvěřitelných věcí. Mohou nám přinést neskutečnou radost a štěstí nebo v mém případě strach. Mohou to být zázraky i záhady. Neobvyklá shoda náhod,kterou nelze vyloučit v nás dokáže vzbudit takovéto dojmy. A je poté krásné i když to děsí,představovat si "co by to tak mohlo být...".

Tak mimochodem,bydlím v druhém nejstarším domě ve městě a bůhví co se v takových domech děje! Raději se jdu optat sousedů,jestli tady někdy nezemřelo nějaké děvčátko...