Stín...

Všechno taje... Zima pomalu ztrácí svou moc... Už slábně a chátrá,její krása se vytrácí... Dokud se ještě ty malé plátky sněhu třpytí,půjdu se projít... Malá procházka na rozloučení se zimou... Na bílé neposkvrněné ploče se něco hýbe. Slunko už nabírá síly a hřeje mi záda. Přede mnou stojí můj věrný přítel,stín...

Když vidím můj stín,líbí se mi. Ráno se podívám do zrcadla a neříkám si,že jsem krásná. To je zásadní problém lidstva. Nedokážeme chválit sami sebe. Přiznat si,že jsme krásní,to jde těžko. (neříkám,že takoví lidé nejsou...)  Se stínem je to jinak. Když vidím svůj stín,vidím se krásná... Nevidím žádné detaily,jen ten stín. Tmavý a záhadný. Stín mě nezradí a neskřiví obličej. Nevynadá mi a neublíží. Vlasy tam mám mnohem delší než ve skutečnosti. Můj kabát vypadá,jako krásné dlouhé šaty. Všechno vidím krásnější. A proč? Lidé kteří mají představivost si už zbytek domyslí. Řeknou si jaké to asi může být a vytvoří si konkrétní představu. Může být krásnější než skutečnost,nebo se jí rovnat. A tak už to bývá,když nejste zrovna pesimista,tak dokážete všechno vidět krásné i kdyby nebylo...

Stíny nás můžou okouzli,to ano. Ale taky i vyděsit. Když jde malé dítě spát a za žaluziemi uvidí ježibabu. Zahalí se peřinou až po čelo a klepe se hrůzou. A to byla jenom větev stromu poháněná větrem... Stín nás může vylekat,když si jej s někým spletem. Může nám i pomoct a ochránit před protivným žárem a září slunce... Ochladí nás,zatemní nám zrak. Ale to zase jen pro lidi jako nás pár,kteří si jej všimnou. Protože v tom našem světě si už málko čeho stíháme vůbec všimnout...

Pro vás,co dokážete vidět krásu...