Slunce nám dávalo zřetelně najevo, že žije. Ani ti ptáci už neměli sílu pět. Horko bylo i trávě a stromům. A vzduch, který se ještě dal dýchat to také vzdal a zalezl kdesi do stínu. Chvíli jsem měla pocit, že nastal konec světa a babiččina zahrada je jediné, co přežívá. Seděly jsme s Jůlií v altánku a nic se nám nechtělo. Jůlie oťukávala gumu tužky o papír a já se pokoušela luštit babiččinu křížovku. Popravdě, kteslila jsem si kytičku na rohu časopisu, nedokázala jsem vyluštit ani jediné slovo.
Jůlie povzdechla a hodila na můj časopis svůj blok.
"Nakresli mi něco." řekla a podala mi tužku.
"Copak bys chtěla zlatíčko?" řekla jsem unaveně a tužku jsem vzala.
Jůlie se zamyslela. Opřela si bradu o dlaň a zahleděla se na okno altánku.
"Nakresli mi orgasmus." řekla a podívala se na mě s nevyspitatelnou samozřejmostí.
Pokoušela jsem se skrýt to, že jsem na rozpacích. Nešlo to. Začala jsem zmateně běhat očima z papíru na Jůlii a cukaly mi koutky.
"Julie, to... kde jsi to slyšela?"
Napadlo mě, že jí to řekl její perverzní tatínek a nebo se to dočetla v maminčiných cosmopolitanech. A nebo se maminka mstí, řekla Jůlii to slovo, ať se tatínek potrápí a schytám to já.
"Ty snad víš co to je?"
"Nevím. Nakreslíš mi to?" řekla, vstala a přisedla si ke mně. "Prosím, neříkej mi, že jsem na to velká."
Nevěděla jsem co říct, právě mi řekla, že to, co jsem říct chtěla říkat nemám. Cítila jsem se trapně, divně, komicky a dospěle. Povzdechla jsem a přitiskla tužku na papír. Úplně jsem improvizovala. Nevěděla jsem co mám nakreslit. Je to jako když kreslíte lásku, štěstí nebo nenávist. Prostě něco, co neexistuje. Víte jak to myslím. Ale to dítě dokáže nakreslit všechno. Dítě vám nakreslí i nic a ještě to vybarví. Pokud ale dítě neví, co to je, tak to nemůže nakreslit. I zželelo se mi jí a kreslila jsem dál.
Mělo to vypadat jako nějaká dívka, s dlouhými vlasy, které jí zakrývaly ňadra a intimní místa a hlavu měla vznešenou nahoru. Její ruce i nohy a také konce některých pramenů vlasů se v polovině začaly rozpadat na maličké motýlky, kteří odlétavali pryč. (něco, jako scéna z mrtvé nevěsty)
Nevyšlo to. Měla hezký ramena a pas a taky břicho, (říkám to jako dcera umělce) ale hlavu měla moc velkou, ruce otřesné a nohy snad nevypadaly ani jako nohy. Motýlci byli na úrovni malého dítěte. Jůlii se obrázek ale líbil. Prohlížela si jej a pak šla do rohu altánku, kde stál keramický květináč. Zvedla jej a pod ním jsem uviděla díru v podlaze. Chyběl tam jeden dřevěný kůl, které měla babička zasazené v zemi. Jůlie do něj vložila ruku a vytáhla ji s dlaní plnou mrtvých motýlů. Do každé ruky si dala tři a šla na trávník.
"Sleduj mě!" řekla a vyhodila motýlky do vzduchu. "Jsem orgazmus!!!" křičela a rozesmála se na celou vesnici.
