Hádky bývají různé. A taky bývají různé názory na ně. Někdo se hádá často. Třeba moji rodiče. Někdo se před nimo schová do nejtemnějšího kouta v domě. Třeba můj pes. Někdo při nich strachy pláče,protože se nedokáže bránit . Třeba sestřička. Někdo by nejraději roztáhl křídla a uletěl na místo,kde hádky nejsou. Třeba já...
Utíkám tím z boje? Jako srab? Bez názoru a síly? Měla bych se za to stydět? Ne. Nenávidím hádky a chci mír a lásku. To není slabost ani strach. Zase nechci tím říct,že na světě by měli všichni běhat jako nechutně šťastní hippísáci,musíme si taky projít tím všim zlým a špínou světa a tím myslím i ty hádky,takže to beru zpět. Nechci zrušit hádky. Já si je nechci oblíbit.
Ano,hádali jsme se. Doma a už zas. Krutě. A ano,kvůli hlouposti. Byla to spíš hádka opět mezi rodiči. Jenomže když máte zlost,vylíváte si to na všem kolem vás. Nejčastěji to schytá smetáček a lopatka a pak já a sestřička. (Až na to,že nás dvě nemusí po kažé hádce znova kupovat...) Táta mi zrovna řekl ať vynesu koš a vztekle mi jej přimáčkl na hrudník. Vynesla jsem jej ven a zastavila se. Opřela jsem se o plot za dvorkem a pozorovala nebe. Bylo stejné jako já. Šedé,smutné,zkroušené a uplaakné. Z nebe se ke mně snášely malé slzičky a smíchaly se s těmi mými. I stromy vypadaly smutně. Celé jaro je najednou pryč... Co kdybych teď šla pryč,jen tak se projít. Na hodinu nebo dvě. Měli by strach,pak bych se vrátila a byl by zase křik. Tak to rozhodně nechci,jdu domů... Bože,jsem srab.
Seděla jsem na židli před dveřma a poslouchala hádku rodičů v koupelně. Přišla za mnou sestřička. "Chci odejít,ven,pryč odtud..." řekla jsem jí... "Já chci s tebou,nenechej mě v tom samou prosím!!!" řekla sestřička. Vytáhly jsme psa spod postele a šly ven. "Máš rozmazanou řasenku..." podotkla tiše sestřička,když si oblíkala boty. "Ani mě to nepřekvapuje" odvětila jsem jí. Šly jsme parkem a byly jsme obě ticho. Pomalu jsme neslyšela ani vlastní dech. Sedly jsme si na lavičku,každá na jeden konec a přemýšlely jsme. O nás a o rodičích. O hádkách. Bylo mi hrozně. Mé srdce držela při životě jenom láska jiných lidí. Když se hádáme,naše láska se zaběhne. Proto jsem vděčná za každou lásku v mém srdci,která mě pak podrží.
"Pojď,chci jít až tam k těm splavům..." řekla jsem sestřičce a vstala jsem z lavičky."Ale co když tam bude nějaký pedofil,už je tma..." vydala ze sebe vyděšeně sestřička. Zamyslela jsem se. "Jestli tam nějaký je" řekla jsem po chvíli "Tak ho to bude hodně bolet!" Sestřička neřekla nic. Ale bylo zřetelně vidět,že ji to uklidnilo...
