Nedokážu,nedokáži,nedokážu už vůbec nic! Nemám k ničemu chuť! Nic mi nejde,nedaří se,nedokážu to,prosím,Bože,zab mě a hned teď !!!
Všichni mi jenom lžou! Všichni! Nikdo mi nedokáže říct úplnou pravdu! Všichni přede mnou něco tají! Až je to děsivé... Umírám snad? Rozežírá mě něco vevnitř? Začínají mě všichni nenávidět? Tak proč mi to není schopen nikdo říct... prosím chci alespoň trochu pravdy... Je to tak těžké? Bože,já brečím před počítačem,to nejde... Jdu se uklidnit...
Já vám ze všeho nejvíc toužím říct,co všechno se mi teď děje a při tom to,co nejvíc nechci je zrovna říct vám to. Chci zabít ty všechny lháře? Nevidím sebemenší důvod mi lhát! Proč? Proč neřekli pravdu ani oni ani ona ani on! Nikdo mi neříká pravdu. A lže a lže a lže. Já žiju s tím,že je to pravda a pak se sama díky sobě dozvím,že mi lhali...
Nedokážu se radovat,protože se nedokážu vyznat sama v sobě. Ztratila jsem se. Neptám se nikoho na cestu,protože se bojím,že mu bude lhát. Hledám cestu sama. Je to těžké. Ztratila jsem se....sama v sobě....
Prosím,chci pravdu... Nikdo už mi nemůže lhát,já se nenechám. Protože nechci ztratit důvěru k svým blízkým. Zatím věřím dostatečně a nechci to změnit. Nechci nikomu nevěřit. Pravda.... Kde je?
