Můj neviditelný přítel...

Nevím odkud je, proč tu je a ani jestli tu je. Jednoho dne se prostě objevil a od té doby mi nedal pokoj. Byl všude,kde jsem byla já. Všude. A já chci vědět proč tady je a jak je možný,že ho nevidím...

Začalo to.....Hmmm myslím,že tak ve středu. Jo,o úplňku. Ne nemyslím,že "On" je ten zázrak. Ležela jsem v posteli a zřetelně jsem cítila,že vedle mě něco/někdo leží. Připouštěla jsem 3 možnosti. Moji Pheobe, peřinu, nebo Alberta. Pheobe to nebyla. Ležela u krbu v pelechu. Peřina taky ne. A Alberta mám tady... Tak co to teda je? Bylo to prostě jako člověk. vycházelo z toho teplo a ...zkrátka jsem to cítila. Asi jsem měla strach. Bála jsem se otočit. Někdo tam leží. nevím,jestli to je on nebo ona,ale je tam!!! Přitiskla jsem k sobě Alberta jak jen to šlo i když jsem věděla,že mě plyšový pes před ničím neubrání... Pak.....jsem asi usnula...

Za dva dny jsem musela do kostela. Stojím vždycky tam,kde je nejméně lidí, jelikož trpím sociofóbií. A najednou slyším,jak vedle mě někdo těžce vydechl. Nebyla to sranda někdo tam vydechl,ačkoliv tam, nikdo nebyl. Přemýšlela jsem,že je někdo pod dlaždicemi nebo tak,ale nedávalo to smysl... Jsem snad blázen?

Jela jsem zase na zkoušku. Seděla jsem v autobuse a poslouchala mp trosku. A najednou cítím,jak mě zezadu někdo pohladil po vlasech. Řekla jsem si,beztak to bude nějaký můj známý a já jsem neslyšla jeho pozdrav neb jsem měla mp trosku v uších. Tak mě pohladil po vlasech abych se otočila. Takže jsem to udělala a vykouzlila na obličeji vítací úsměv. Jaké bylo však mě překvapení,když jsem se jako idiot culila na prázdnou židli...

Od té chvíle jsem si byla "neviditelným přítelem" neje jistější,ale taky už jsem tušila,že není zlý. To by mě po vlasech asi nehladil. V sobotu mi bylo mizerně. Měla jsem tolik otázek a problémů na srdci. Sedla jsem si těžce na postel a byla chvíli zticha. Postel lehce zavrzala. Měla jsem pocit,že se vedle mě propadá materace. Přisedl si ke mně. Tiše a pomalu. To je od něj hezké...

Nikdo není doma,za blázna nebudu. Já jsem se svěřial se vším co mi leží na srdci. To co cítím,co chci udělat. Co mě trápí. Jak mi je. A proč a jak. Všechno se ze mě vylilo. Hned mi bylo líp. A on? Už se od té doby nezjevil...

A proč vlastně? Dneska mi řekla jedna moje přítelkyně,že jsem snad jediná ososba na světě,kterou zajímají problémy cizích víc než moje vlastní problémy. Já ráda lidem pomáhám a vzbuzuji v nich pocit,že mi mohou věřit. Ale bohužel já pak už nemá jak řešit své problémy. Napíšu to jedině na blog ale poradit si musím sama... Tak proto se svěřuji někomu,kdo nejspíš ani neexistuje...