Kterak mě zabili malí chlapci

(nějak jsem si to slůvko "kterak" oblíbila, že?)

Vracela jsem se z úmorné zkoušky. (Nevzpomínám neúmornou) A jediné, co mi dávalo sílu těmi koutky pohnout a usmát se, bylo slunce, podzimní listí a ta nádherná barevná a světelná kombinace právě těchto dvou objektů. Prostě ten můj milovaný podzim!

V parku nikdo nebyl. Opravdu nikdo, tedy....alespoň to tak zprvu vypadalo. Tady se objevil další důvod se usmívat. Všichni jsou ve škole a já ne. Všichni pracují a já už ne. Všichni ještě budou a já se naložím jako zavařenina do horký vany a budu tam ležet, dokud se nerozpustím. Ano, je tady ticho a patří jenom mě. 

"Ústup! Trollové útočí na pevnost! Rychle do věží!" ozvalo se náhle z křoví a já jsem se vylekala tak, že jsem opravdu málem do toho listí spadla. Zrovna v tu chvíli mě vlastně napadlo, že to není špatný nápad.

"Musíme se bránit, veliteli!" zakřičel malý chlapec a vyběhl z křoví. V ruce držel klacek, který vypadal opravdu velmi podobně, jako puška.

"Připravit k palbě!" ozvalo se a z křoví vyběhl i druhý chlapec.

"Trollové útočí i na zadní bránu!"

"Obkličují nás! vyšlete vojsko!"

"Připravme se k palbě!"

"Ano! Připravit! Pal!!!" oba padli na břicho do trávy a mířili na mně svými klacky. 

Zastavila jsem se. Moje ticho utichlo. To nebylo ticho, to bylo něco děsivého. Chlapci zvážněli a zatvářili se zoufale. Já jsem jen bezmocně otevřela ústa a vydala ze sebe přiškrcený tón. A pak jsem dostala nápad. Pohlédla jsem, jen lehce očima, doleva a doprava. Začala jsem nešťastně sténat a křičet. Chytla jsem se za hrudník a klekla si na zem. Pak jsem se opřela dlaní o listí a zakřičela jsem "Umírám!!!" a pak jsem padla bezmocně k zemi.

"Ty brďo!"

"Zahnali jsme invazi!!!"

"Vítězství!!!!!"

"Hurá!!!!!!"

"A teď si odneseme oběť!"

Slyšela jsem jejich kroky. Pak se mého líčka dotkla plyšová rukavička.

"Paní, paní jste mrtvá?"