O zelené karkulce

Jednou z hezkých velikonočních tradic je svěcení košíčku. A jelikož byla sestřička v nemocnici,máma u ní a táta v práci,bylo to zase všechno na mně... Vstala jsem a nasnídala se. Vyzdobila košíček stužkami a dala do něj jídlo. Když byl perfektně napindřený a nacpaný těmi největšími dobrotami,oblékla jsem si svůj jarní zelený kabátek a vydala se do kostela....

Bylo hezky. Opravdu. Sluníčko krásně svítilo,ale nbylo vůbec horko.  Ve snaze zkrátit si cestu jsem pozorovala svůj stín. Vždycky vypadá líp než já... Měl na sobě kabátek c vypadal trochu jako nějaké šatičky,vlasy byly o něco dělší než v reálu,jakuž to ty stíny umí a v ruce svíral košíček s jídlem... košíček s jídlem....ten stín...proboha vždyť vypadá jako karkulka!!!! Ještě ten kabátek a košíček!!! Já musím vypadat! Tak proto ti lidi tak koukaj!!! Téda už abych byla v kostele!!!

Vlka jsem sice nepotkala a babička se taky do kostela nějak odmítla dostavit,ale svěcení jsem si užila. Ano,já jsem si jej užila,košíček nikoliv. Kněz přehlédl lavici s košíčky a vodu lil na lidi. Takže já jsem přišla domů celá posvěcená a v košíčku ani kapka....:-)