Stála jsem před kinem a v dlani žmolila dva lístky... Po zemi jsem hledala místo,kde bych mohla zahodit kopeček zmrzliny,který byl příčinou mého skučícího žaludku... Bylo mi zima a taky blbě... Bylo ticho... Z dálky bylo slyšet jen šumění kašny,pištění ptáků všude možně a někdy hlasy z nájemných bytů. Zdálo se mi to,nebo se v trávě něco zahýbalo?
Jako malá jsem měla ráda mravence. Dovedla jsem je hodiny pozorovat a budovat jim města. Dobře jsem věděla,že si dělají v písku takové díry,kam potom chodí spát. Dřívkem od nanuků jsem jim potom ty dírky v písku dělávala a tak moc jsem se radovala,když do těch dírek chodili... A pod jetelem byla nákupní centra...
Sklopila jsem kornoutek a přímo doprostřed mraveniště těžce dopadla sladká,bílá roztékající se koule... Mravenci se na ni lačně vrhli. Měla jsem ze sebe radost.
Je to takový hezký pocit viďte? uděláte jenom maličkost a jste na sebe hrdí. Možná si nezískáte obdiv celého světa. nebudete na titulních stranách novin... Ale máte ze sebe radost. Patřičnou...
Skočila jsem na obrubník a hrála si na akrobatku... Představovala jsem si paraplíčko,růžovou sukni a propast pod lanem... A publiku z nichž nikdo nevysloví ani hlásku jen z otevřenými ústy hlední na mně...
Čím chtějí obvykle být děti? Dost jich chce být veterinářem ostatně proč ne,zvířátka se líbí spoustě dětem... Ale pak ty děti zjistí,že by zvířátka nemohli jenom léčit,ale taky zabíjet... Chtějí být princeznou nebo baletkou... Chtějí být vojákem nebo policistou... Nebo možná i akrobatkou... Jednou se nás ve školce ptali,na jaký nástroj chceme hrát až budeme velcí... Všechna děvčátka řekla flétna a kluci říkali kytaru... A já jsem tehdy řekla triangl a všichni se mi smáli...
Tak mě napadla neproniknutelná tma... Je stejně neuvěřitelná,jako nekonečno... Oba lze spatřit jen zřídka... Ale já jsem tu tmu už viděla... Když máte koupelnu bez okna a zhasnete je tam tma... Ale je tam i světlo... Sice si nevidítě na krok a rozbíjíte si čumák o všechno možný,ale to světlo tam někde je... Když je noc,a vy zalezete do sklepa je tam taková tma,že nejste ani schponi vnímat stěny... Ale to světlo tam někde je... Ten měsíc se drásá přes všechny mraky,skla a škvíry velikosti blechy dovnitř a je tam! Ale jen ta neproniknutelná tma,ta je v podzemních jeskyních... v dolech... Všude tam,kde slunce dalo výpověď...
Nikdo nemá rád opilce. Nikdo. Protože jsou vlezlí,chlípní,otravní a smrdí... Ale jedno je od nich hezké... Střízliví projdou a je jim všechno volný... Je jim jedno,že někde někdo sedí a přemýšlí... Nezajímá je a v podstatě jej uvnitř i nenávidí... Neznají jej tak co... Ale jen ti opilí si všimnou někoho kdo sedí na schodech kina. Přemýšlí o akrobatech,mravencích a tmě... V ruce drží kornoutek a lístky... Barví si myšlenky na zeleno a bez lenitlek do kina nejde...
