... a když jsem tak seděla ve vyhřátém sedadle,poslouchala dunění vlaku a koukala zasněně z okna zamlženého a špinavého,snažila jsem se všímat si věcí,které jsem předtím jen tak přehlížela. Za městem,v malém smrdutém místě je jistá malá lůčka. Nikdo tam nechodí za jiným účelem jako vyhodit smetí nebo vykonat svou potřebu,jenž se akutně vyskytla. Uprostřed té lůčky se něco červeně zablesklo. V zelené trávě něco razilo,něco,co tam prostě nepatřilo. Ale vlak nemilosrdně uháněl a já nestihla pořádně si tu věc prohlédnout...
Vracela jsem se z divadla a pozorovala kruhy,které vytvořily špičky mých bot na kaluži jak ladně pluly. Vnímala jsem každou dešťovou kapku na svém těle... Mrtvé semafory a prázdné tiché silnice... Byla jsem u konce města... To je to místo,které jsem spatřila z vlaku... Bylo mi jej líto... Vždyť je tady docela hezky až na tu spoustu smetí... Zkusím najít tu květinu... Co si namlouvám? Třeba to je jenom kousek nějaké látky nebo další smetí... Za větvičkami břízy,jež zvisaly k zemi skoro jako větve vrby jsem však spatřila opět tu červenou upozorňující na sebe barvičku...
Rozběhla jsem semokrou trávou a prostoupila břízovým závojem. V trávě se hrdě tyčila nádherná obrovská květina. Rudá,velká a překrásná... Neznala jsem ji a vlastně jsem ji už nikdy dřív neviděla... Ale byla prostě nádherná...
Nechtěla jsem ji trhat... Bylo mi jí najednou tak škoda... Nechala jsem jí tam dál růst... Vím o ní jenom já a budu se na ni z vlaku pořád koukat!!!
