Procházka bitevním polem...

Nemohla jsem už vydržet... Křičela jsem na všechno kolem sebe z plných plic a bylo mi u toho dobře... Ale něco uvnitř mi hrozilo sebedestrukcí... Venku se sešeřilo a začalo jemně poprchávat... Nasadila jsem si svoje černé střevíčky,objala ramena svetrem a vyběhla ven... Když jsem procházela sklepem bez oken a vnímala jeho specifickou vlhkou vůni,cítila jsem jak zvenku vane studený vítr a dovnitř se hnalo listí. Když jsem vyhlédla ze dveří uviděla jsem něco úchvatného a tak děsivho... Z parku se ozývalo praskání větví,vítr mi vplivnul mé vlasy do obličeje,nade mnou se svíjela koruna mohutného jasanu a déšť neúprosně padal... Nebe se blýskalo a já cítila strach vyjít ven... Chtěla jsem se dívat...

Zavřela jsem sklep a chvilku koukala ven ze zamlženého okna... Bylo ticho... Slyšela jsem jen tlumené šumění větru,meluzínu a vlastní vyděšený dech rozléhající se na vlhkých stěnách... Když se venku utišilo odhodlala jsem se vyjít opět ven. Bylo jen chladno a lehce pršelo... Šla jsem do parku. Překračovala jsem mrtvá těla a obcházela utržené torzy... Bylo mi úzko... Kolem bylo tak mrtvolně...tak smutně a tiše... Došla jsem až dozadu,k altánku a tam jsem spatřila celý ten mohutný krásný strom,vytržen i s polovinou chodníku spadlý přímo na altánek a hend vedle jeho starší bratr ležel na zemi a umíral... Objala jsem celým svým tělem tu tíhu... Přitiskla jsem se ke stromu a cítila jsem jeho poslední výdechy... Studené kapky mi sjížděly po tváři a já jsem nevěděla,zda to je déšť nebo slzy... Plakat nad stromem... je to stejné jako plakat nad včelkou... a to je stejné jako plakat nad psem... a pes,to je druhý člověk,co neraní slovem...