Západ slunce u jezera

Nikdy nezapomenu, má drahá Julie, na to léto. Nikdy nezapomenu a budu vždy vzpomínat. V duši stále uchovávám to léto, kdy jsi mi vzala rozum a věnovala duši.

Západ slunce je definován, jako ten nejromantičtější jev. A nejspíš s tím souhlasím. Tedy souhlasila jsem až od chvíle na břehu jezera...

Seděli jsme na dece a kolem už bylo ticho. Jezero zmohlé už nevydalo ani hlásky, jen ptáci a rákos hlazený větrem nutil jezero k tichému popěvování. Nad hlavou se ladně do rytmu kývaly rozevláté kadeře bříz a písek z pláže jemně škrábal moje lýtka.

A právě tehdy začalo slunce ospale zívat a rozhodlo se již ulehnout. Pomalu se potápělo do hladké hladiny jezera a činilo je tak zlatavým a dokonale krásným. Skrze větve stromů házelo ještě zbytky světla na moje mokré vlasy. Nevadilo mi, že svítí. Dívala jsem se přímo jemu do tváře a usmívala se na něj. Ospale mi přikývlo.

Ptala jsem se, jestli umí mluvit i vážně. Usmál se, potáhl z cigarety, spojil si ruce a dal si je pod bradu. "Promluvme si o poezii..." řekl s vážným výrazem v obličeji a já se opět smála. Byli jsme jako černý spálený uhel zabalený do hedvábného bílého šátku...

Julie přiběhla a objala mne. Přitiskla své líčko k mému a špulila pusinku.

"Už chceš jít?"

"Nevím." řekla rozzlobeně.

"Víš co, půjdeme si zaplavat!" nabídla jsem.

"A naučíš mě potápět?"

"Samozřejmě!"

Běžely jsme k jezeru a hladká, klidná haldina se okamžitě divoce rozvlnila a zoufale se snažila vše znovu urovnat. Voda byla teplá a plavalo se v ní náramně příjemně. Potápěly jsme se a ona byla tak neskutečně šťastná, že to umí. A když už byla opravdu velká tma, zeptala jsem se Julie, jestli už nechce jít do chatky. Julie zamyšleně pohlédla na břeh a vyhledala svého otce.

"Počkáme až půjde on."

"Ale on na nás čeká."

Julie se zamračila a založila ruce.

"Julie co se děje?"

"Nechci jít s ním."

"Proč ne?"

Pokrčila rameny.

"Julie ty žárlíš?"

"Co je to žárlíš?"

"To není nic, pojď, půjdeme spolu."

Celou cestu se držela oběma rukama mojí ruky, jako panenky, kterou by v životě nechtěla ztratit. Vrátily jsme se a ulehly do postele. V noci se jí zdál nějaký ošklivý sen. Křičela tak, že jsem uznala za nejvhodnější ji probudit. Pak už nemohla usnout ani jedna.

"Myslíš, že ráno půjdeme zase k jezeru?" zašeptala.

"Myslím, že ano."

"Všichni?"

"Ano."

"A kdy půjdeme my dvě?"

Zamyslela jsem se a vyhlédla z okna. Obloha byla tmavě modrá a skrze větve svítily cáry měsíce.

"Chtěla bys jít teď?" zeptala jsem se...