Měla jsem příšerný strach a neskutečnou radost. Cítila jsem se v tom kostýmu tak lehká a krásná (Ne,nehrála jsem prostitutku) Ještě před představením jsem nervózně špacýrovala po jevišti a mnula si rukavičky. Přišel ke mně Pepa vskutku komicky nalíčený a nakopl mně zezadu. "Zlom vaz..." řekl úsměvně. "Čert tě vem." odvětila jsem a usmála se. Rozhlídla jsem se po externistech a přemýšlela jsem,zda mám Srnce říct,že má na líčku stále můj otisk rtěnky. Vzdala jsem to,jelikož mně polekal dětský křik ozývající se ze sálu za oponou. Ve foyer už nejspíš zhasli... Teď i v hledišti. Je to tady. Představení začíná...
Křečovitě jsem ležela schoulená do klubíčka uprostřed scény... Pečliě jsem naslouchala každému zvuku a tónu v hudbě... S lehkým vrzáním a šuměním se otevřela opona a diváci zatajili dech. Počítala jsem vteřiny... Hlas uvnitř do mně píchal jehlou a říkal "Ještě ne,ještě ne vydrž..." a já jsem se začala nervózně třepat... Bála jsem se sebemenší chybičky,že si přisednu kostým a roztrhnu jej až vstanu,že zakopnu,že něco nechtíce vyslovím... Teď jsem se bála,že už je pozdě,že už jsem mněla vstávat... Až teď jsem pocítila na svých zádech žár reflektoru... Světlo proniklo do škvírek ve schoulených pažích a já zvedla hlavu a koukala se do toho světla a představovala jsem si,že je to slunce,co ráno mne uvítalo. Vděčně jsem do něj hleděla a bála se následujicího kroku...je mi tak úžasně,nechci jej splést... Ladně a něžně...jako baletka...mám spoustu místa,není se čeho bát... Zatočila jsem se ve sluníčku s vznášela se... Ach jak je to krásné!!! A děti nadšeně koukaly a usmívaly se... byla spokojené a já také... A už jsem mohla křičet a smát se a tančit!!! A slunit se ve víru smíchu a úsměvů...
Možná mohu někdy litovat nenávistných pohledů... Připadat si povrchní a namyšlená... Být zklamaná ze sebe... Ale jsou i chvilky,kdy jsem hrdá,že jsem objekt pohledů ostatních Houbičko... 