Když dokážu sama o sobě přesvědčeně prohlásit,že jsem šťastná tak mi zjevně nic nechybí. Raduji se celým tělem i duší a jde to vidět. noa samozřejmě se dělím tou radostí i s ostatními že jo. Ale naopak,když je mi mizerně a nejraději bych se sebrala a jela na konec světa,právě když se snažím být neviditelná,tak tehdy ostatní zajímám. A já jim prostě nedokážu uvěřit. Nevěřím jim,že drží soucit,že je zajímá co mi je a že mně chtějí potěšit. Nikoho odjakživa nezajímají životy a problémy ostatních pokud nejsou totální cvoci. A i když je zajímají jen trošičku,nebo sami o sobě snad tvrdí,že je to zajímá,tak nevěřím. To je zkrátka nelogický...a sobecký
A pak když ten soucit potřebuju a chci útěchu,jsem zklamaná a zuřím,když nade mnou někdo tu bezohlednost projeví. Když opravdu předstírá,že "jako" nevidí,že jsem smutná,že ho to prostě nezajímá. A kampak se ztratí to přátelství,ta sympatie,která ho naučí matiku,nebo dá opsat úkol,popříadě poradí jak říct nějakýmu druhákovi,že ho nemiluje,he? Jsem zlá! Vždyť je mi zjevně úzko ne? To je tak,tak sobecký!!!
A pak,když příjde ta jistá osůbka co tak moc stojí o mé přátelství,o můj úsměv a za každou cenu chce mou náklonnost. Sedne si vedle mně a tváří se velice naslouchavě. Každé slůvko ji zajímá. Při každé blbůstce vydechne hlasitým a naivním "Fááákt?" . Vždyť je to tak ubohé! Ona nevidí,že vypadá hloupě? Ze všech lidí na světě,ke mně projeví soucit a já jsem zlá,že to na mně hraje ať nejsem smutná... To je tak tak sobecký!!!
Fajn,silná dávka sebekritiky,čili věčerní kafe. Každý to prostě musí občas udělat a ne že ne... Tak mně napadlo,z čeho se papež denně zpovídá?