Jsem

nešťastná. Víte, dříve tomu totiž bylo tak, že se mi něco přihodilo a já jsem to tak nějak "prožila" a sama v sobě cítila ten fakt "nešťastnosti", který bych vlastně v rámci oné události cítit měla. A pak jsem si někde prostě sedla, zaplakala a ústavičně premýšlela nad tím, jak jsem nešťastná. Nebyla jsem. Dámy a pánové, byla jsem blbá. Protože TEĎ jsem nešťastná. Protože teď JSEM nešťastná. Protože teď jsem NEŠŤASTNÁ. Ta "nešťastnost" se neprojevuje. A to je hlavní příznak Nešťastnosti. Jsem šílená. Usměvavá. Zářím. Tryskám elánem, pryštím bujarostí. Zvracím svojí fantastickou barvitostí na všechno a všechny kolem. A to je právě to. Proto jsem tak šíleně nešťastná. Protože ze všechn zbývajících sil snažím přesvědčit ne Vás, ale sebe o tom, že nejsem nešťastná. Žádný moc nemocný člověk, Vám neřekne, jak moc je nemocný, žádná coura Vám nepřizná, že zkrátka spí s kdekým. Protože pokud tím doopravdy jsou, za nic tím být nechtějí. Stydíme se za to. Protože to nebyl náš cíl. Protože jsme chtěli něco trochu jiného. A ouvej. Život je sviňa. A vypasená. Najednou jsou ty tam vaše sny, zásady, hrdost, čest. A teď pozor, příčina nambr uan: můžeme si za to sami. Můžu si za to sama. A právě proto to nechci vědět. Funguji jako normální člověk. A ten prohnilý rezlý vnitřek, který skřípe bezmocností a celý upocený se snaží potlačit ten pocit viny a studu se mačká kdesi v hloubi pod tou tučnou vrstvou perfketního synchornizovaného napudrovaného povrchu, který se dmí a z plných plic  s přesvědčením vtiskává do úst "Já - skvěle." Tak šíleně trpím. Kdykoliv se musím podívat na ten hnilobný mok, ve kterém stojím. 

Vážení. Tenhle můj výkřik do tmy je naprosté nic. Protože já jsem zabila Vaši Constricted. A za to se, moji nejmilovanější, odsuzuji k smrti, po níž už vlastně jsem.

Jsem zpátky. Protože jsem zodpovědná za to, že jsem Vám ji zabila :-)