Constricted | Sametově

Je mi sametově. Jako když ochutnáte kávu, jestli není horká a ona není. Jako když se k ránu otočíte na druhý bok a polštář přesně padne pod vaši hlavu.

Můj blogový comeback mi nápadně připomíná konec nějakého nízkorozpočtového filmu. Kdy hlavní postava za nepravidelných však klidných zvuků piána nasedá do letadla, usměvavý stevard jí pomůže s kufrem, poté se postava usadí, povolí si šátek kolem krku a vyhlédne z okna. Přistoupí k ní letuška, zeptá se, zda něco potřebuje a ona řekne: "Nic, děkuji." A usměje se, načež letuška láskyplně zareaguje a odejde, postava se opět podívá z okna a zašeptá "Už nic." Hudba zesílí, letadlo se vznese do oblaků a obraz potemní. Konec filmu. A lidé odcházejí a mají pocit, že jsou na řadě, že teď přišel čas na jejich štěstí a jejich "Už nic" a ten pocit, kdy najednou cítí euforický příslib toho, jak se jim pomalu otevírají oči, jak konečně uvidí úsvit nového dne, který položí základy jejich novému pohledu na život a pak... se najednou otevřou dveře kina... a všechno...je zkrátka rázem pryč.

Ano, přesně proto chodíme do kina. Ale o tom snad někdy příště, když dovolíte. Vraťme se k sametu a jeho spolupráci na mém aktuálním pocitu. Znáte ten pocit, kdy si uvědomíte, že jste vlastně úplně zbyteční? Nemluvím teď o tom, že to cítíte, ale že to zjistíte. Víte, že byť jste milováni sebevíc a váš život je nebetyčně plodný a účelný, je vám to vlastně všechno k ničemu, jelikož takových nás je už zkrátka moc. A když začínáte tušit, že by si vašeho zmizení čas vlastně vůbec nevšiml, že s každým jeho úderem do velkého nekonečného piána dějin pocválá život každé nepatrné existence na tomto světě dál a dál až se vaše smrt ztratí kdesi mezi houštím večerních zpráv, svatebních oznámení, zoufalých nářků a křiků dětí, které spadly z kola, tak už vlastně ani nevíte, jestli žít nebo umírat. Protože, když se to vezme kolem a kolem a skrz a zespod, času je to vlastně úplně fuk.

Tohle není dobrý začátek. Ale, jako konec by to bylo mnohem drastičtější.

To mé nejčerstvější prozření do tohoto tragického faktu bylo natolik silné, že mě přimělo to naťukat do této mojí prťavé kapličky prázdných, nepotřebných, chabých, ale vždy pečlivě vymodelovaných myšlenek. Když něco takového, jako existencionální úvaha přijde, většinou přichází sebevražda nebo uchlácholení. Moje přišlo v podobě paní, která mě u pokladny pustila před svůj nákup, protože viděla, že mám jenom krabici pomerančového džusu. Dědečka, který se mi omluvil za to, že neví, kde je ulice, kterou nemůžu najít. Řidiče, který počkal, než doběhnu na zastávku, aby mi mohl otevřít dveře tramvaje a usmát se na mě. Buclaté holčičky, která si ode mě stydlivě vzala zelenou pastelku, kterou jsem jí zvedla spod svého sedadla. Přicházíme na svět bez záruční lhůty, protože není, kdo by za nás a komu ručil. Žijeme jen tak. A tyhle maličkosti nás při tom žití drží. Pocit, že někdo nás potřebuje, že někdo potřebuje a chce, abychom žili. Abychom našli ulici, stihli tramvaj nebo zjistili jméno té herečky, která hrála v tom filmu, kde na konci odletěla v letadle. Žijeme v jedné gigantické symbióze, kde jeden druhému naznačujeme, že jsme mu alespoň malinko potřební. A to je ten samet, vážení.