Constricted | Nashledanou

 Existuje jistá neviditelná síla. Ona to vlastně není tak úplně síla. Je to nehmatatelné, nemá to vůni ani chuť, nevíme kde přesně se to nachází a kdy přesně to působí. Je to "něco". Přes všechny možné interpretace, které by mohly vzejít z diskuze na toto téma, která by s časem možná připomínala či dokonce nabrala podoby identické k diskuzi o všemohoucí síle zvané Bůh, Vesmír, Vnitřní energie, Špagetová příšera a nespočet dalších, dovolte mi, abych, pouze pro tento den a tento článek nazívala tuto "věc" sílou. Tato síla, je zvláštní druh pouta, který k sobě váže všechny lidi, ať už o to stojí sebemíň. Každý člověk, od chvíle, kdy začíná člověka připomínat se stává součástí této síly. Tato síla na nás nemá vliv a my ani nemáme nijak zvláštní vliv na ni. Neřídí nás ani naše osudy nebo pocity. Je to pouze obrovské množství spojovací masy, která vyplňuje prostor mezi námi a ostatními. Tato masa je prostředníkem našich myšlenek a pocitů. Vše co vnímáme, čeho se obáváme, vše co se bojíme vyslovit, nebo naopak, co bychom vyslovili jen, kdybychom věděli, že to vyslovit chceme. Všechen tento signál doutnající z našich těl sdílíme právě v této síle, která to automaticky vnáší do těl těch, kteří jsou zrovna poblíž. A oni, aniž by o tom tušili, vnímají vše, co jim naše těla sdělují.

Nastupuji do vlaku a pátrám po prázdném kupé. Neodsuzujte mě, má láskyplnost a zvědavost rázu tříletého dítěte sedícího v kočárku a obrovskýma modrýma očima dychtivě zkoumajícího svět kolem, které odjakživa chovám k lidem všeho věku a vzhledu přechází teď, v tomto vlaku v touhu po analyzování všeho, co si ještě nadále zaslouží chvilku pozornosti. (Jak mnozí víme, pozornost musíme věnovat nejen podnětům z okolí, ale také těm z našeho nitra a se všemi se spravedlivě dělit, jinak bychom jednali příšerně nefér.) Vyhledáním prázdného kupé, které se pro tuto určitou cestu stane mým osobním prostorem připraveným na myšlenkové orgie, plně vstřebávajícím jejich rytmus, vůni i teplo, usednutím do něj a pomalým jednocením se v jednu harmonickou existenci já-kupé, kupé-já, vytvořím pro tok myšlenek naprosto perfektní atmosféru.

Někdo vleze.

Je to pocit přinejmenším tak surový jak surově vypadají vzhledem k celému článku tato dvě slova výše. Ale vždyť, probůh, je to jako spadnout do propasti, škubnout sebou a záhy zjistit, že ležíme v posteli. Jako vlézt do studené vody, když čekáme teplou, jako zvednout prázdnou krabici, když se připravujeme na velkou zátěž. Tělem mi otřese zmatek a cítím se ponížená.

Do kupé vstoupí žena, či muž, je to fuk, vzteklá jsem stejně. Ať se zeptá, zda je v kupé volno, či není, jsem vzteklá stejně. Nenávidím boty toho člověka, jeho chůzi, kabát, rychlost s jakou dává kufr na poličku, jak chvíli těžce oddechuje do ticha, byť se to snaží potlačit, jak kouká z okna aby navodil přirozený dojem. 

Když se dotyčný stane také součástí kupé, dojdeme k jakémusi sjednocení, uklidním se a odpuštím mu. Jsem smířená s jeho přítomností.

A náhle zasahuje síla.

Od této chvíle, každý dotek, provedený omylem a následné "Pardon", "Omlouvám se" či "Promiňte", kdy poprvé uslyšíme svůj hlas, spatříme svá ústa v úsměvu a prvně se před sebou zastydíme, střety pohledů, rozpačitá pousmání a následné úniky, nesmělá vstávání, škrobená opouštění kupé, prohlížení svých kolen, vlasů, bot, očí mihotajících po ubíhajícím světě za oknem, všechno to, vpouštíme do síly jako srdce krev do těla. Jsme jako dva milenci, zkoušející se poprvé milovat. Během několika vteřin jsme schopni z těla druhého přijmout neskutečné doušky informací, vnímáme tělesnost druhého, jako svou vlastní, dýcháme, potíme se a přežíváme spolu, jsme si vědomi jména dotyčného, jeho věku, jeho cíle, jeho starostí, jeho satisfakce, která stále tepe kdesi uvnitř něj, jsme si vědomi všeho, co prošívá každý kus toho těla aniž bychom to všechno znali a mohli si to představit. Čerpáme z tak nedoceněného daru vnímat bez potřeby vidět, slyšet, cítit, mluvit a myslet. 

A když jeden z nás musí jednou sílu opustit, vytrhnout se ze spojení, vysloví "Nashledanou".

A dojde li k tomu poslednímu spojení našich pohledů, tak vnímáme, kdesi tam, velmi velmi hluboko, to všechno, co tím jedním slovem vlastně chceme sdělit. Co si navzájem přejeme a vytýkáme. Za co se nenávidíme i milujeme. Na co se ptáme, bez naděje na odpověď. Všechno to, jsme schopni za méně než vteřinu mlčky vykřiknout do duše druhého. A stejně rychle opět zapomínáme a dál zapadáme zoubek po zoubku do mechanismu hodinek našeho klokotajícího života.