Prostě pomeranč

Měla bych se stydět. Poslední článek, který majáčí na oprášeném blogu se jmenuje novoroční. To je hezké Vás do nového roku uvítat a pak zmizet. Čas? Byl. Chuť? Občas taky. Inspirace? Hoho!!! Proč tedy zahanbeně vyťukuji do klávesnice až teď? Kdo odpoví na tuto otázku dostane jedničku páč já absolutně netuším. :-D

No zas tak dlouho to není. Fakt je, že mám pocit, že uběhl už řádný kus doby a vždyť to byl sotva měsíc. Ale vy mě máte stejně rádi, ne? :-D

Takže tedy, jsem tu, je tu pomeranč, chladný ráno, prázdný byt, fialový rolák, bídný plamínek ospale plápolající v krbu a jste tu Vy. Teď už chybí jen téma...

Napadl mě pomeranč. Protože to byla první věc, která mě střelila do oka. ( To mi připomíná jednu historku. hrály jsme na tělocviku baseball, znáte to, s dřevěnou pálkou, koženou rukavicí, prostě ta hra z amerických filmů, kde otec nikdy nemá čas na vlastní dítě a přijede pozdě na jeho zápas. Vítězoslavně jsem svírala tu dřevěnou pálku, vyblbovala jsem se jak malé dítě, míček se urychleně blížil ke mně, já se napřáhla, ohnala jsem se dřevěnou pálkou a ucítila jsem ten konejšivý náraz míčku na pálku. V tu chvíli nevím jak, letěl míček naprosto opačnou stranou, než byl vystřelen a přímo, jako by tak byl vynalezen přistál v ďůlku mého oka. Mám monokla, ale už bledne. Věřte mi, za tu srandu to ale stálo. :D ) Nicméně, vraťmě se k pomeranči. Už asi vím, proč mě střelil do oka. (Metaforicky, ne jako ten míček.) Je oranžový. Ale ta barva je naprosto úžasná. On je prostě oranžový. Ne šedý, ne zelený, ne hnědý, ne béžový, ne bílý on je prostě ORANŽOVÝ. Září na celý obývák a culí se jako malé dítě, které hypnotizuje svíčky svého narozeninového dortu. Je tak ctižádostivý a sebevědomý. Dokonce se leskne a stojí na stole aniž by se kutálel, při čemž je dokonale kulatý. Nemusela jsem ani moc těkat očima po místnosti aby nebyl to první, co upoutá mou pozornost. Takže, milé děti, teď už můžete jít dělat něco smysluplnějšího, než číst článek o pomeranči. Já ho mezitím asi sním a zanedlouho se ozvu s nějakou další vychytávkou, kde se opět zafascinuji nějakou velmi podstatnou věcí. Lovu zdar!