Piknik v Japonské zahradě

Cesta byla hrbolatá a auto po ní zběsile poskakovalo. Zmítalo sebou do rytmu písně a my tři jsme zpívali, křičeli a smáli se. Zanedlouho auto zastavilo.

"Kde to jsme?" zeptala jsem se.

"To je překvapení!" řekla Jůlie, pokoukla po svém otci a chytla mě za ruku, zdálo se mi, že je snad víc natěšená, než já sama.

"No tak vystup, a jdi napřed, my musíme ještě něco zařídit." řekl.

"Já půjdu s ní!" řekla Jůlie a zakryla si dlaní nezkrotně culící se ústa.

Vystoupili jsme z auta a Jůlie mě táhla za parkoviště, k živému plotu.

Neviděla jsem to, co bylo za ním. Ale slyšela jsem to blahé ticho a zpěv ptáků doprovázený šepotem přírody. Všude kolem nás obklopoval hustý les, na první pohled se zdál neproniknutelný. Měla jsem pocit, že za plotem bude něco nepopsatelného. Nádherného a skvostného. Chtěla jsem to vidět, chtěla jsem cítit to, co se za plotem skrývalo. Jako Alenka jsem toužila po rajské zahradě.

On vzadu hrabal v kufru a my už jsme byly u dřevěných dvěří zahrady.

"Otevři je" zašeptala Jůlie a začala se nervózně pohupovat na nohou.

Natáhla jsem ruku ke klice a snažila jsem se udělat to co nejpomaleji. Chtěla jsem tuhle chvíli protáhnout a vychutnat si to, že už mi ji nikdo nevezme.

Přede mnou se jako v pohádkové knize objevil trojrozměrný obrázek. Lehla přede mnou nádherná japonská zahrada plná vzácných rostlin, miniatruních stromků, oblých mostů nad šplouchající říčkou, která celou zahradu jen prošívala. V drsných kyticích rákosu se milostně objímaly bílé kachny a vítr běhal po celé zahradě a mazlil se s veškerou zelení v ní. Vzadu se tyčil malý dřevěný altánek obklopen fialovými květinami. Nikdo tam nebyl. Jen my tři a odvětví matky přírody. Byla jsem najednou obepnuta snem, který jsem se vlastně ani nikdy neodvážila snít.

"Tak co?" zeptal se a zezadu mne rukou objal.

V ruce držel piknikový košík a károvanou deku. 

A když jsme plné rybízového koláče a pomerančového džusu s Jůlií procházely zahradou a hrály si na víly, říkala, že až vyroste, tak tady budeme bydlet. Budeme víly a zůstaneme tady jednou provždy. Spát budeme na támhletom šedém mechu a jíst budeme japonské borůvky a pít z říčky pod dřevěným mostem. Kývla jsem hlavou a zahalila si obličej závojem z pavučinek...