Podzimní dryáda

To ten sklep. To všechno on. Když jsem byla malá, strašně jsem se jej bála. Pokaždé, když jsme měla jít vynést smetí, nebo sejít ven pro spadlé kolíky, těsně před sklepem jsem se zastavila a čekala. Naslouchala jsem, jestli neslyším nějaký pohyb. Nechtěla jsem se leknout. Potichu jsem otevřela velká vrata a rychle proběhla sklepem. Při tom se mně vždy zmocnil tak děsivý pocit. Něco uvnitř mě drásalo a já měla pocit, že se celá rozskočím. Vyběhla jsem ven a ten vzduch mi tak ohromně voněl. Byla jsem tak ráda, že jsem venku.

A dnes? No prosím. Dnes bych v tom sklepě dokázala sedět hodinami. Ta vůně. Ta vlhká zfermentovaná vůně. Ten chlad a pocit bezpečí! Když chci být sama, když chci klid a stín, tak sejdu do toho sklepa. A vždycky to tak bolí, když musím jít ke schodům, či naopak k vratům. Kdyby jste jen viděli to světlo. Ach, Bože to světlo, které proniká ze dveří do sklepa! Ten světelný stín, jelikož všechna ta temnota a černé světlo je najednou dnem a záře sluncem propouštěná jest zde stínem! To světlo tvoří tenký pásn na kamenné podlaze. Za chvíli celým světělným pruhem proteče vítr. Já ho vidím. Vidím proud větru. Nejsem přece žádný telepat a nevlastním třetí oko. netvrdím, že vidím to, co ostatní jen s těží. Já si toho jen všímám. A tento vítr byl doprovázen různými semínky, smítky, stébly shnilé trávy a unášel na svém hřbetě několik barevných listů. Lehl si unaveně na zem a listy se roztančily po podlaze.

Sesbírám je jeden po druhým a stoupnu si do dveří. A celé to žluté světlo, které podzimný slunce vydává mně celou ozáří. A já jsem teď částí podzimu a podzim je částí mně. Mé srdce je z jedné malé části jako uschly nažloutlý list. Svíjí se dovnitř a nádherně voní podzimem.

Kůra na stromě, jež shodil mi pár svých listů se podivně zavlní. jako hladina vody, do níž někdo hodil kámen. Ze stromu vystoupí postava s kůží, jako nejjemnější kůra stromu a zamrká na mně maličkýma černýma očima. Postava začne připomínat člověka. Kůže zesvětlá a po zádech se rozsypou zlaté kadeře. Dryáda se usměje a její špičaté uši se jemně pozvednou. Mávne na mě a já ji následuji.

Vypadalo to jako sídlo druidů. Všude kolem ležely v trávě padlé kamenné mohyly. Antické sloupy, náhrobky, obrovské mramorové, avšak prázdné mísy a břečťan, který všechno hladil svými studenými prsty po drsném povrchu. Místo bylo tak tiché a pusté, ale tak živé. Dýchalo, svítilo a všude byl cítit podzim. Listy lehce šuměly, když je vítr otřel o suchý kámen, stromy nahoře tiše tleskaly a i ten břečťan už měnil barvy na červenou, žlutou a oranžovou. Tráva se už unavila a schovávala se pod listí. A ten chrám, jak já jej nazývám, ten se vznášel nad tím vším, jako matka. Už byla stará a šedivá. Střechu si odneslo zlo světa za železnou bránou. Po mosazných dveřích už zůstaly jen stopy dýmu na stěnách a po lidech, kteří zde měnili své životy zůstal jen malý pomník s židovským písmem.

Na chvíli se zasmutním. Sklopím hlavu a špičkou střevíse šourám po židovské hvězdě vyryté uprostřed chrámu. Něco studeného se dotkne mého ramene. Ohlédnu se a dryáda mne políbí na obličej. Poté natáhne paži, větev nad chrámem se zatřepe a na mě se shora snáší podzimní déšť listí, vody a semínek...