Jsou zkrátka chvíle, kdy bych možná mohla i zemřít.
Jsou zkrátka chvíle, kdy není třeba sledovat čas a to ani z triviálního propouštění přebytečného času mezi prsty.
Jsou zkrátka chvíle kdy není třeba mít výčitky z nenaplnění denního režimu smysluplnou aktivitou, prospěšnými činy a dobrosrdečnými skutky...
S harmonickým klidem v duši odraženém na mé tváři jsem naslouchala v pravidelných intervalech vyťukávajícím zvukům narážení opěradla houpacího křesla do měkkého dřeva obruče zábradlí na verandě. Pečlivě zabalená do péřové přikrývky, s nohama pohodlně přitisknutýma k tělu, svíraje v spokojených dlaních teplý hrnek s kávou jemně lísající se k mé tváři svou vuní mléka a skořice cítila jsem se bezpečně a uklidněně. Nad mojí hlavou se jako matka nad kolébkou dítěte, naplněná strachem o každý jeho pohyb i opatrnou láskou a touhou opatrovat každou vteřinu jeho živůtku skláněla se vyřezávaná stříška. Bezstarostně, zcela chráněná před chladným únorovým větrem i mokrými vločkami jsem láskyplně přihlížela tomu obrazci rozprostírajícímu se před mým zrakem. Na olivovém střapatém pozadí promrzlých smrků se chvílemy vznášely a náhle opět líně klesaly k zemi bílé chomáčky sněhu. V dálce, vztyčené nad hřebenem lesa hrdě stály kulaté kopce jejichž povrch tu a tam olízly křovinaté stětečky šípku. A celý ten pohled jako by odpočíval, dýchal s největším možným zaostáním, vlekl se stejně líně, jak i já jsem v tu chvíli žila. Tak spokojeni, klidní, roztoužení, usmátí a smícháni dohromady v jednu dokonalost té snadnosti existence v tuhle chvíli, na tomhle místě navždy zapomenuti v tom okamžiku, který přišel neznámo odkud a odešel neznámo kdy.
Jsou zkrátka chvíle, kdy není třeba cítit, že JSEM.
