Měla jsem na sobě černý mančestrový plášť. Ten můj oblíbený, až na zem! Říkám mu Triniee. Teda, vymysleli to moji přátelé, když mě v ní poprvé viděli. A sic se Triniee snažila ze všech sil, byla mi nehorázná zima.
Procházela jsem se tím zvláštním místem. Po pravici máte hluboký příkop, nad nímž se houpe špinavé lano a po levici starou, opuštěnou školku. Je tady vždycky ticho a ještě něco. Havrani. Slétají z korun stromů na trávník kolem školky a zobákem hrabou v hlíně.
Najednou mi před očima blýskne černá šmouha a usedne na plot kolem školky hned vedle mě. Tak děsivě blízko, jak by jste od ptáka nikdy nečekali. Ale on...
Byl to největší ze všech havranů. Havraní král. Temný vládce. Se zobákem, jímž mohl by mi probodnout srdce, s peřím, které i na zimním slunci leskne se tak, že vyhlíží bílé. Oči tak velké a černé, že do jejich hloubky ihned začala jsem se propadat. Seděl tam a prohlížel si mě s jistým odporem. Naklonil hlavu na jednu stranu a pak na druhou. Otevřel zobák a zakřičel. Roztáhl křídla a jako vějířem černým zamával jimi ve vzduchu.
"Nejsi poněkud smělá?" zasyčel.
"Proč bych smělou býti měla?"
"Jsi na mém území!"
"Neříkám, že mi patří."
"Ale stojíš li zde, neuznáváš jej za mé vlastnictví."
"Procházím tudy denně."
Havran se zarazil a natáhl ke mně krk. Otevřel zobák a tiše, pronikavě zasyčel. Pak se odrazil od zrezivělého plotu a vzlétl. Plot se ještě chvíli vyděšeně otřásal až se z něj sypaly odloupené kousky zelené barvy.
Vsunula jsem obličej víc do pláště a snažila se opustit místo hrdě avšak raději co nejrychleji to půjde...
