Opět na útěku do těch míst, kde můžete čas zastavit. Ládovat se svobodou přímo s kouřící se mísy a nalévat do svého srdce radost ze života, která zde odpočívá v tak mnoha ztělesněních. Život zde přeživá v jiné podobě. Žijeme abychom žili a prožívali! Je to místo, které není součástí tohoto světa. Protože krásně je tam, kde nejsme MY.
Byla to opravdu neuvěřitelná zábava. Večer jsme udělali z celé té obrovské chaty dům hrůzy a strašili jsme děti. já měla na starosti druhé patro, kde jsem pobíhala v bílé noční košili, s rozcuchanými vlasy a červeně natřenými rty a zpívaje si hrůzastrašnou melodii jsem brousila o sebe dva nože. Tradičně jsme pak i přes sněhovou kalamitu pobíhaly po zakázaných Vlčích skalách a sáňkovali na igelitových pytlících z krkolomně strmých kopců.
Po tom celodenním dovádění na sněhu, jsme dostaly já a ona nápad. Vzaly jsme si sáňky a střídavě jsme jedna druhou vezly po cestičce, někam dolů, pod kopec. Míjely jsme různé malé lesíky a chatky, které tady v zimě vzdychají steskem a prázdnotou. Kolem bylo to zimní ticho, kdy máte pocit, že vzduch šeptá a je průzračný jako nikdy před tím. Jely jsme stále níž a níž a oči nás bolely od prohlížení té vzdušné čáry líbající na konci vrcholky zasněžených hor.
Najednou jsme odbočily z cestičky a vydaly se slepě vlastním směrem. Došly jsme k pasece na níž spod bílé přikrývky trčela promrzlé kadeře spící trávy. A tam, na konci té louky stálo něco, co nebývá jevem příliš obvyklým.
Dřevěná maringotka ošoupaná z barvy zabořená do hlíny hluboko pod sněhem. Popraskané desky, rozbité okna a vylámané dvířka. Stála tam tak neuvěřitelně tajemně, že to působilo až nepravděpodobně. Že zrovna já, že zrovna ona, že zrovna my dvě a tady a teď a tohle všechno...co vídáme jen v knihách a filmech, tak...
Vlezly jsme dovnitř, to dá rozum. Prošlapávaly jsme hromadu rozbitých lahví, kusů krabic, plechovek od barvy, novin z osmdesátých let a podivných malovaných skříněk rozházených po podlaze maringotky. Nejdřív jsem prohlásila, že to jsou poličky. Když jsme si však skříňky prohlédly blíž a prozkoumaly obsah, došlo nám, že držíme v ruce stařičké malované úly.
"Starodávná cirkusová maringotka jistého včelaře, jež zabýval se výcvikem cvičených včel z malovaných úlů..." Znělo to naprosto úžasně. Nemohly jsme se nabažit celé te atmosféry a zkrátka toho tajemna, jímž byly dřevěné stěny maringotky nasáklé. Zavřely jsme za sebou dvířka maringotky. každá jedno. Zavřely jsme oči a zastavily jsme čas. Jednoduše. Uslyšely jsme potok, zpěv větru, dýchání sněhu, smích hor a bzučení včel...
