Za oknem se v plastovém rámu zalesklo pár hvědziček a nebe celé poazurovělo. Pak nabíralo temnějšího odstínu s každou minutou, až z temně modré zahalilo se do té nejtemnější. Hlavu jsem měla opřenou o dlaň a pozorovala celý ten obrázek. Byl jako pověšený na stěně. Pepa myslím říkal něco o dikci a intonaci a charakteru postav ale bylo to jako vzdálený hlas někde tam, moc daleko. A především se netýkel mně. Vůbec se mně netýkal.
A když pak, ach tak šťastná, vyběhnu z té zlomyslné oranžové budovy a sama se stanu součástí té tmy, ticha a mrazu, vykročím směr domov a štěstím se stávám jednou z těch hvězdiček.
A najednou procházeje temou uličkou za jistým Night-clubem, kde jsou už snad jen zvratky a pár popelnic povšimnu si něco, co vůbec nezapadá do tohoto prostředí. Něco, co i kdyby tady jen náhodou bylo, nemělo by se sem ani jak dostat, ale ani nikým a ničým nemohlo být přineseno. Něco čistého, hladkého, něžného a bílého. A pak jsem viděla trčet z popelnice bledou koňskou hlavu.
Z heboučkého kožíšku svítily dvě nebesky modrá očka. Hříva, ačkoliv špinavá a zacuchaná, zářila v světle zesláblé pouliční lampy jako stříbrná nit a výraz, ten výraz ve tváři ubohé zavrhlé hračky, ten byl tak žalostný, že celá se stala najednou živá a velmi nešťastná.
Upřela ke mně svůj bleděmodrý zrak, a žalostně ke mně vyslala jakýsi signál, prosbu. Pohladila jsem koně po krku a prstem jsem kroučila po hladině modrého oka. Neváhala jsem. Vytáhla jsem koně z popelnice a přitiskla k sobě, jako bych jej už nikdy v životě nechtěla ztratit. A pak jsem ucítila jak silně a bolestivě mi k němu srdce tluče. jak moc jej chci mít u sebe a jak on chce už navěky zůstat u mně. A tak jako hračka má za úděl vysát z dětí smutek, tak já se snažila vysát jej z ubohé nedoceněné hračky. Šli jsem spolu dál ulicí a křečovitě sevření jsme si slíbili, že už navždy zůstaneme při sobě.
