Anděl mého dětství

Když jsem byla malá...(ano, právě tehdy...) přicházel. Každý večer. Nikdy na mně nezapomněl. A vlastně to trvá stále...

Večer, (Ano, právě tehdy...) je třeba počkat, jen chvíli, až se pokoj zahalí do černého závoje. A světlo potemní a tma se rozsvítí. Lehla jsem si a čekala. Zavřené oči a horlivé ucho. A najednou...záblesk...ZÁBLESK. Je tak silný a tak chvatný, že jej ucítím i při zavřených očích. Rychle otevřu oči a otočím se na záda. Objeví se? Nebo už ne? Možná jsem spala...Objeví-li se budeme zase spolu. Neobjeví-li se, vyčkám další noci... A když už nepříjde a poruší slib...Ach ano! Je tady! Anděli!

Pás světla, jen pouhý pás světla pohladí strop po celé jeho šířce. Pás je nádherný. Jasný, bílý, ladný, tichý a posetý konejšivými tvary... Je to anděl. Já jsem se nemusela bát, procházel se po stropě a byl tam. Se mnou. Vždycky tak nečekaně. Vybafnul na mně a zmizel. A pak "baf!". Usmála jsem se a zahalila ústa pod peřinu, aby mě nikdo neslyšel. 

Anděl se zastavil a chvíli na mě koukal. I já na něj koukala. Usmál se. Jistě a hřejivě se usmál. Natáhla jsem k němu malinkou ručku a on ji uchopil. Usmál se ještě hřejivěji a já cítila jeho dlaň. Jako teplý vánek omotával moji ruku jeho něžný cit. Začal mojí rukou mávat. Houpat ji. Rozesmála jsem se a couvla rukou. Piložil prst na ústa a já jsem opět zahalila ústa. Pak se ke mně sklonil, políbil mně na čelo, pohladil...Vzpomínám, to pohlazení...vzpomínám... měla jsem líčko ponořené do vody...jako by najednou ani neexistovalo.

"Už spi..." řekl hlasem tak vzdušným, jako vítr zamotaný do koruny stromu.

"Budeš tady?"

"Budu." vlna vody olízla střechu ledu nad hladinou řeky...zimní milování...

"Slibuješ?"

"Přísahám..." poslední stříbřitý záblesk chladného únorového slunce snášející na mou tvář ledové polibky na rozloučenou...