Stalo se jednoho rána...

Položila jsem klíčky na pult. Ten zvuk se zdál v tom ospalém tichu ohlušující. Recepční se na mě koketně usmál. Vypadalo to divně. Nezbláznil se? Je půl sedmé ráno. Má naříkat, křivit se a znuděně věšet pokojové klíčky na věšák. Opětovala jsem úsměv a zamířila jsem ke dveřím "Sezame otevři se."

Sestoupila jsem po hotelových schůdcích a rozhlédla se. Je to tak krásná část dne, když na ulicích čeká čerstvý bílý koberec, dosud nepošlapán botami, které myslí jen na to, aby udělaly co nejméně kroků, běží, nepřemýšlí, že ničí ten koberec a kolik dá práce zimě jj znovu udělat. Vždyť každá vločka se okamžitě na chodníku rozpustí.

Snažím se našlapovat lehce a svižně. Létat. nechci pošlapat koberec. Ohlížím se za sebou. Funguje to. Ani stopa. Ale to už jsem dva metry nad zemí. A stále stoupám. Maličké prinzezny jsou vidět jen na určité výšce. Ale já už je vidím. Jsou to vločky. Nádherné, maličké a vznešené. Ale jen ti, kteří uvěří, že umějí létat, mohou uvěřit i v princezny. Sice se mi vysmívají, ale pečlivě se snaží abych nespadla. Hlídají každý můj krok a nesrozumitelně se domlouvají.

Zasněžený Tábor už ani není vidět. jen bílá širá pláň a to je vše. Já už mám ale oči jinde. Vidím ledové království. Opravdu je z ledu! je nádherný! Kolem je spousta maličkých víl. A mimochodem, je pravda co se říká, jsou opravdu každá jiná. Už mě nemusí hlídat. Přes zamrzlé mráčky našlapuji sama. Lehce to cinká. Království nám jde naproti a zanedlouho stojím ve velkém sněhovém sále v modrých šatech ušitých ze závějí a maličkých krystalků, které se třpytí na čerstvě napadlém sněhů. Kolem tančí princezny s pány rampouchy. Hudba je zvonění ledových střevíčků a břinčení rampouchů. Tančí se pomaličku, ale vesele a svižně. Nikdo nemrzne, všichni se usmívají a mě se zmocňuje rytmus...

Chybí mi zima...chybí mi ledové víly, zvonění klíčků i ospalé ráno v hotelovém pokoji, za jehož okny se probouzí zasněžený Tábor...