S tělem roztékajícím se po přehozu, hlavou z posledních sil visící nad zažloutlými stránkami knihy a srdcem bušícím tak pomalu, že by se jeho zvuk dal přirovnat k líně ubíhajícím minutám jsem ležela na posteli a ve světle bezděčného světla úsporné zářivky jsem nasávala sladkosti Fitzgeraldova detailního popisu třísnějícího z knihy vypůjčené v městské knihovně. Teď mne nemohlo nic vyrušit. Byla jsem naprosto ponořená do dvacátého století vonícího dámským parfémem, vánočními žárovičkami, brandy a čerstvě posekaným snobským trávníkem. Zábranou mi nebyla ani moje příšerná únava, ani čerstvá dodávka zvrácených problémů na mojí hlavě. Ale na světe, žel, existoval člověk, který to dokázal. On to ani, ubožák, netušil. Pravděpodobně žije teď někde jinde svůj život plný žen, šampaňského, hořkosti a sexu. Ale tento fakt nelze zahubit: Byl to právě on, který zavinil tuto vteřinu, jež mě vyrušila ze čtení. A bylo to v podobě nepatrného lehkého papírku, který se, doprovázen sotva slyšitelným šelestem, hladce sesunul z právě mým prstem obrácené stránky knihy a dopadl na povrch modrého prostěradla.
Chvíli jsme nedělali nikdo nic. Ani já, ani kniha ani papírek. Nervózně jsme kmitali pohledem po sobě jako paprskem světla navždy ztraceným v zdrcadlovém bludišti. A já jsem mohla to nepatrné smítko jen snadno uchopit mezi dva prsty, vstát z postele a poslat jej na poslední výpravu cihlovým komínem do nebe. Zda-li to byla lenost vstát, či má odporná zvědavost, co mě tehdy přinutilo to neudělat už si, odpusťte nevzpomínám...
Obrátila jsem nepodstatnou knihu hřbetem vzhůru a uchopila papírek bezpčně do obou dlaní. Rozevřela jsem jej opatrně, abych tenký papír neroztrahala, což se v tu chvíli zdálo velmi snadné. Pomalu, napínaje sama sebe ve snaze pomalu převalovat na jazyku tento okamžik, který jsem se ze vteřiny na vteřinu rozhodla učinit výjimečným jsem odhalovala před svým zrakem malou, pomuchlanou, avšak perfektně slisovanou, rok starou účtenku ze supermarketu.
První fakt byl znám. Nyní by se poslední cesta komínem mohla konečně dočkat svých pěti minut slávy. Ale co když zkrátka patřím mezi lidi, kteří mezi splašeným stádem budou s nervózním zrakem pátrat po posledním zbytku informací, které mohou z člověka postrádajícího účtenku skrze ni vyždímat. Co když jsem schopna vyvíjet příběh člověka skrze obyčejné detaily do neuvěřitelně propracovaných detailů? Jsem? Ano, jsem.
Tento muž koupil v supermarketu pouhé čtyři věci. V supermarketu, který stojí v úplné pustině a pěšky do něj chodí jen dvanáctileté holčičky, které ví, že jen tam naleznou ty sladké růžové žvýkačky. V supermarketu, kam v nedělní dopoledne jezdívají rodiny s košíkem, ve kterém protivné dítě, s tváří lepkavou od slz plácá ručičkama do rukojeti, za nímž stoupá do výšin hora ze zeleniny, ovoce, jogurtů, minerálek a zlevněných kávových oplatků. V tom supermarketu koupil jen pouhé čtyři věci a nic víc. Nasedl do svého černého auta s kouřovými skly a hodil na zadní sedadla igelitovou tašku, pro níž je zbytečné otevírat kufr, v důsledku jejího neprostorného obsahu.
Šampaňské
Dvě mléčné čokolády s třešněmi
Aviváž
a krabička kondomů...
A poté se s poněkud utrápeným výrazem vydal na cestu do svého opuštěného, již uklizeného bytu. Neobtěžoval se večeří ani přehnanou romantikou. Dnešní večer bude v jiném stylu. Hodlá si jej vychutnat s patrnou dávkou rozkoše, slasti a bublinek.
Když dorazila, stáhl z jejích sametových opálených ramen černý kabát. Skoro ani nepromluvili. Vyplnili místnost tázavými pohledy a vášní pečlivě zahalenou v nervózním napětí. Čokoláda zatím plně uspokojovala jejich touhy, zároveň však s každým kouskem dráždila jejich předtuchu. Vzduch se stal nesnesitelně horkým a dusným. Bublinky z hříšného nápoje stoupaly pod strop, kde zmohle popukaly a klesaly dolů s neuvěřitelnou svůdností. A oni vnímali už jen své dechy, toužebně prosící o zpomalení prokletého času.
Plně
se
odevzdali
jeden
druhému
...
Když ráno našel postel prázdnou pocítil sice mírný záchvěv zármutku kdesi ve svém sedřeném hrdle, brzy si však uvědomil vděk o několik palců výš a co nejrychleji zametl stopy včerejších hodin. I on i byt i prázdná láhev zapomněli na to, co se včera večer stalo. Přemýšlel permanentně, veškerá textilie, která byla svědkem události trefila do pračky, kde byla uvedena do levandulového zapomnění za půl ceny. Byt už vychladl a lehce voněl po limetkách. On měl ještě čas a tak se natáhl na krémový potah postele a otevřel knihu, která jej pohltila do světa mimo tohle peklo.
...do dvacátého století vonícího dámskám parfémem, vánočními žárovičkami, brandy a čerstvě posekaným snobským trávníkem...
Když harmonické ticho vládnoucí v těch rozpačitých místnostech přerušil hlas ženy, jíž jim bylo nesmírně líto, jíž by nejraději vše vykřičely, on vyrovnaně vstal, založil knihu kouskem papíru nalezeném v kapse svých džínů, odložil ji na noční stolek a uvítal manželku u dveří letmým, kyselým polibkem a tabulkou mléčné čokolády z třešněmi...
A já jsem se rozhodla tomu muži odpustit.
Za to,
že měl zkrátka z pekla štěstí...
tedy pod podmínkou, že mi už v klidu dovolí dál číst...