Constricted | Ještě BÝT

S mou osobní, poněkud nervózní aurou mé osobnosti rozvířenou neobvykle koncentrovanou vůní fréziového parfému, rozepnutým kabátem, vlasy slepenými mrakem laku, avšak opozdile plahočícími se vzduchem kdesi za mnou a očima mrtvě zaraženýma směrem k hodinám na budově u hraničního přechodu klusalo to, co zbylo z mé toho dne uklidněné, vždy dochvilné a perfektně připravené osoby komickým způsobem po chodníku a během rozechvělýma rukama se pokoušelo dopnout náušnici na levém uchu. Každá vteřina zaduněla v mých vyimaginovaných hodinách jako dutý náraz beranidla do mohutných masivních vrat pověstně nedobytné ocelové pevnosti. Posledních pár kroků jsem doskákala jako zběsile pádící antilopa se srstí na zádech rozpálenou dravým tygřím dechem. Vrazila jsem do dveří kavárny a bezmyšlenkovitě se vrhla napřed k šatně, kde jsem ze sebe doslova strhala kabát a s chvílí narovnání pokrčené košile se začala moje divadelní hra s názvem "Předstírání dokonale dochvilného příchodu". S rukama vzorně složenýma za nezkrodně dmoucími se zády jsem přísně kráčela po kavárně a shlížela rezervační cedulky v boxech a na křeslech ve snaze zapamatovat si každou asociaci a myšlenku, která vykřikne "pal!" pokaždé, když sebevíc nesmyslné přijímení na papíře přečtu. Ve chvíli kdy dovnitř vběhla uřícená knihovnice nastal myšlenkový úder do mojí hlavy, celý můj život v tom jediném okamžiku se rozblikal jako plátno starého filmu, scény všechn následujících situací se poskládaly do jediného fotoalba a moje pozornost explodovala jako silvestrovská paráda na tokyjském podnebí. Probral mě až "kavárenský porod" kdy se jako přílivová vlna čekající na svou chvíli celou noc do kavárny nahrnou dámy a pánové za třpytu drahých spon, náušnic a náhrdelníků a vůně všemožných parfémů a toaletních vod mísících se v jednu, luxusní a snobskou vůni současného přepychu. Mé rty se instinktivně roztáhnou do své vřelé podoby, oči zazáří umělohmotnou ochotou a tělo se neovladatelně klaní, při každém očním kontaktu. Teď jsem podčlověk, jakási úschovna podřadnosti, jedinec, který umožňuje všem hostům cítit se jako osobnost, jako pán celé kavárny, jako člověk, ke kterému vzdychají tisíce zbankrutovaných hlasů a materialistů. Nesmím se přestat usmívat, teď miluji nenáviděné a každý jejich pohyb, slovo a myšlenka jsou pro mě to nejdůležitější. Na mém předloktí narůstá tíha kabátů, plášťů a kožichů odhozených s nadhledným výrazem ve tváři. A z každého se line zvláštní vůně lidí. Každý host sebou přináší svoji vůni zabalenou v kabátě. A tak v ty malé chvilky, kdy se do pozadí noří kavárenský šum a ruch vnímám každou z nich, procítěně hladím hebké kožichy, jako hřbet věrného psa, nořím obličej do měkkých plášťů a snažím se proniknout do duše toho člověka, který dnes dorazil pod maskou nadbytu a uznávanosti. A každý z nich zde chodívá na levné klavírní koncerty jako na velkolepé orchestrální vystoupení. Ženy mohou ze šperkovnice vytáhnout zlaté náušnice, navléci saténové rukavičky a uchopit mažela elegantně za loket. Muži mohou být opět gentlemany, zdvořilými kavalíry a ptát se známých, jak se jim daří. Jsou to chvíle pro opuštěné, nechtěné duše, které ještě nechtějí zapomenout na splnění touhy, kterou chová každý z nás byť v nejskrytším koutku srdce. Touhy mít a BÝT...