Tak strašně unavená a vyčerpaná. Vrátím se domů a jediné co chci, je ležet. Klidně i na fakírské desce, hlavně ať už ležím. Svezu se po dvěřích na podlahu a sednu si. Tma, ticho a najednou drobné tˇukání o podlahu. Z pelechu se vysouká černé tělíčko a pomalu se ke mně blíží. Lehne mi do klína a zahřívá mě. Ta se tak má. Celý den se vyhřívá v pelechu a já pobíhám venku. A to nejhorší teprve příjde. Ona chce ven.
Sotva vstoupím do parku, přiběhne ke mě malá holčička v červeném kabátku.
"Můžu si ji pohladit?" zeptá se, spojí ručičky za zády, vypne bříško a nevinně se usmívá.
"Ovšem, že můžeš." odpovím.
Phoebe se poddá. Má to ráda. Stojí jako přikovaná a nechá se hladit, jemně vrtěje ocáskem. V tu chvíli přiběhnou další tři holčičky a hladí ji taky.
"Jak se jmenuje?"
"Phoebe."
"To jméno znám z jedoho filmu."
"Můžu ji pohladit?"
"Jak se jmenuje?"
"Seš blbá nebo co? Vždy´t to teď říkala."
"Phoebe."
"To je hezký."
"Paní, paní můžu si ji pohladit taky?" ozve se z křoví malý kluk ve vlněné čepici a s klackem v ruce.
Děti psa obklíčily ze všech stran a hladily ji, povídali si s ní a Phoebe jen nervózně schoulila ocásek pod sebe. Oči ale měla plné vděku a oddanosti.
"Proč se jí třepou nohy?"
"Je nemocná."
"Jak je nemocná?"
"Má rakovinu."
Ozve se prudké a hlasité nadechnutí, které člověk vydává, když se lekne, nebo zjistí, že zapomněl v kavárně peněženku. A pak všechny děti od psa odskočí.
"Vy jste blbí, to není nakažlivý!" zavrčí na děti blonďatá holčička, která jako jediná od psa neodešla.
"A ona umře?"
"Ano."
"Kdy?"
"Nevím, zanedlouho."
"Tak s ní běžte k doktorovi."
"Už jsme byli."
"A on ji neuzdravil?"
"Nemůže jí pomoct."
"Chudinko fíbí..."
"Ona je hodná."
"Nevypadá, jako by měla umřít ale."
"Já vím. Možná se uzdraví, no ne?"
hromadně "Anooo!!!"
Z povzdálí se ozve paní učitelka a volá na děti. Děti ještě naposled psa pohladí a odbíhají jedno po druhém k učitelce.
"Pá fíbí, nashledanou!"
U psa zůstane ještě ta blonďatá holčička a zvědavě si ji prohlíží. Pak vstane a chytně mě za kabát.
"Ona neumře. Víš? Protože ona ví, že ji máš ráda, víš?"
Pak pohlédne na psa a odběhne taky.
Pheobe vypadala, že si oddychla. Má děti k smrti ráda, vždyť je to takové hodné stvoření! A laskavé...
Přistoupila ke mně tak, jak jsem to u ní ještě v životě neviděla. Začala mávat ocasem a upřeně se na mně dívala. Poklekla jsem. A to co se stalo považuji za něco neskutečného. Otírala o mně čumáček, opírala jej o moje koleno a pak se packami vyšvihla nahoru a olízla mi obličej. Já z ní cítila tolik lásky, vděku a rodinného tepla. Já vám přísahám, že říkala