Povedlo se mu to. Povedlo se mu to dokonale. A ona věděla, že nedokáže zahrát, že jí to je fuk. "Gratuluji pane, v kategorii největší hajzl a frajer získáváte první místo." říkala si v duchu mezitím co se z přehrávače vztekle dobývaly zuřivé tóny elektrické kytary a krabička čokoládových bonbónů už byla do poloviny prázdná.
Zítra je ten večírek. Ona tam půjde... a on taky...
Je opravdu až tak šíleně bezmocná? Skutečně ji On dostal do tak neřešitelné situace? Je to vůbec neřešitelná situace? Otočila se na břicho a zabořila hlavu do péřového polštáře. Zvedla ji aby se nadechla a položila ji na bok. Nehtem škrábala po dokonale hladkém povrchu čokoládového bonbónu.
Tak co? Jak moc jseš si jistá tou svojí ženskostí? Jsi vůbec schopná s tím něco dělat, nebo budeš hrát ublíženou po celou dobu toho večírku? Tak jsi? Ano? Tak vstaň! Vstaň a dělej něco! Dokaž, že i přes to, že tě nechal ve štychu na koni jseš ty! Ať si frajírek myslí jak se na tebe hezky vybod! Ukaž mu, že udělal chybu a předveď jaká dovedeš být ŽENA!
Vítězně se pousmála a sebevědomě seskočila z postele. Zavřela krabičku s bonbóny a otevřela skříň. Zítra praští do očí každého, kdo ji jen zahlédne.
Vstala brzy. Pro jistotu. Nikdy nemůžeme přeci vědět, jestli se převrhne hrnek s kávou, zamotá se natáčka, píchneme se řasenkou do oka nebo se kočka pozvrací uprostřed předsíně. Nic z toho se naštěstí nestalo, měla dost času na dotažení veškerých vizuálních úprav k naprosté dokonalosti. Vyskočila, doprovázená uspokojivým ťukáním podpatků, na dlažbu chodníku a s ženskostí tryskající z prsou se hnala vstříc větru přímo před sebe. Nikdy dříve si sebou nebyla tak jistá. Muži se ohlíželi za perfektně nalíčenými rty, ženy za neuvěřitelně sladkou vůní. Byla nádherná.
mrcha...
Na večírku byla mezi prvními. Pomohla naservírovat různé pochutiny a leštit skleničky na šampaňské. Každý jí chválil šaty. Nepřiznala se, že jsou nejdražší věcí v jejím šatníku. Každý cítil potřebu dotknout se jejích neuvěřitelně lesklých vlasů. Nepřiznala se, že poprvé použila masku. Každý udělal vše pro to, aby mu věnovala ten svůj nádherný úsměv. Doufala, že maminčinu rtěnku schovala zpět na její místo...
...mrcha...
Se sklenicí šampaňského seděla na červeném gauči, vyprávěla dívkám o prázdninových zážitcích. Cítila se uznávaně, uvolněně a žensky. A zrovna v tu chvíli dorazil On. Ona byla však uprostřed neuvěřitelně zajímavé konverzace. Neslyšela žádný zvonek a už vůbec si nepovšimla, že přišel někdo tak nezajímavý jako On. Výborně zvládala tuto ignoraci po dobu následujících patnácti minut. Ne, ne ignoraci. Vlastně si ještě stále "nevšimla", že tam vůbec je.
mrCHa
Z pekla štěstí jí doneslo pořadače večírku spolu s jeho otázkou "Povídej, povídej, kočko jak ses měla." Usedl vedle ní, objal ji kolem ramen a napil se ze své skleničky. A ona uměním periferního vidění viděla, že On to vidí. Rozpovídala se, v životě snad nebyla tak vtipná. Mluvili bez zastavení, smáli se, vzpomínali a ačkoliv její pravé já zůstalo kdesi zadupané do koberce s několika arašídovými lupínky a sýrovými tyčinkami, tahle hraná osobnost jí padla, jako dres šitý na míru.
Mrcha.
Za malou chvíli jí srdce vyskočilo až pod jazyk. On se postavil přímo za pořadače, přesně tak, aby její pohled spočinul na něm. Ale proč by měl. Pořadač měl neuvěřitelně zajímavou tvář. On ať si tam stojí a poslouchá jak úžasný vede ona rozhovor. Zanedlouho kolem nich stálo hostů víc a všichni zaujatě poslouchali. A ona se tehdy rozhodla, že Mu udělá laskavost. Věnovala mu jeden jediný letmý pohled. Jemu a dalším deseti lidem. Se svým rudým úsměvem olemovala kruh lidí kolem své osobnosti a vrátila se zpět k pořadači.
Mrcha...
Koupala se v jeho bezmocnosti po celou dobu večírku. Slastně se válela v jeho pokusech o upoutání její pozornosti. Jako posedlá se smála věcem, které nebyly ani tak z poloviny vtipné, jak je smíchem hodnotila. Věnovala soustředěnou pozornost lidem, které ani neznala. Objímala a líbala na líce každého, kdo o to projevil zájem a bez nejmenších potíží se obklopovala stále novými lidmi dělaje tímto sebe nedostupnou. A při tom všem na sobě cítila jeho pohled. Cítila jej tak zřetelně jako ty drahé šaty, jako těžký náhrdelník, jako něčí prst klepající na její rameno, toužebně vyžadující její pozornost. A nepřála si nic víc, než to aby to všechno viděl. Aby mu nic jiného nelezlo hlavou, než myšlenka, která se mu do očí smála tak, jak by to chtěla udělat ona a říkala mu, jaký je to vlastně hlupák... Jak moc se v sobě zmýlil a jak moc ji podcenil...jak moc ztratil... Zachovávala ladný pohyb těla při chůzi, dlaně při prohrabavání vlasů a pohybu hrudi nahoru a dolů při nádechu během znaveného polehávání na lenošce...
MRCHA!
