Sen o červených jablíčkách

Nevím kdo dal na balkón ty materace. Prostě jsem vyšla ven a ony tam byly. A ten chladný průvan, který mně olízl jakmile jsem vystoupila ze dveří. Pohlédla jsem na les, z kterého vycházel. Vytáhla jsem peřinu a lehla jsem si na ty materace. Koukala jsem tamtím směrem, ale moje očekávání to nesplnilo. Ani ten, ani žádný další den. Jen ty jabloně, tma, chlad. Ale žádný medvěd. Možná se nás bojí. Ví, že tady sídlí banda vyjících a tančících dětí, tak proč by také vylézali, že jo. A ráno vstanu, jdu k jabloním a na kůře jsou šrámy po drápcích. Chci vidět ty medvědy. Tak strašně moc. Natáhnu ruku a utrhnu si jedno jablíčko. Jsou tak nepravděpodobně červená a lesklá. Malinká  sladká. Jestli Adam a Eva něco ze stromu trhali, byla to nepochybně tato jablka. Usednu pod strom a prohlížím si děti na louce. Přiběhne ke mně malá Joanna a chce se mnou jít na kopec. S Erresiel samozřejmě navštívíme i ty vlčí skály. Proč mívám vždy ten pocit, že je to místo každým rokem krásnější. Když si uvědomím, že stačí jen krok v bok a vidím to naposled. Možná právě to nás s Erresiel tak přitahuje. To slastné ohrožení života. Nikdo nám to nevezme. Je to prostě naše. Večer rozděláme oheň a pustíme irskou hudbu. Děti nám vyrobily korálky a dáme si je kolem čela. Začneme divoce tančit kolem ohně. Hudba se do nás vtělí a vlní námi, jako loutkami. Nemůžeme přestat, nedokážeme se unavit, chceme tančit, skákat a jásat! Skalami se nese smích, hudba a my tančíme kolem toho ohně, tančíme a neznáme hranic!!! A medvědi, ti slaví s námi! Slaví dokud nepadneme roztouženě únavou a nenecháme se únášet na vlnách snu. O červených jablíčkách...

 Za tento článek děkuji a děkujte pouze malé radosti života... :-)