Constricted | Constricted

Blog bude v rekonstrukci (těšte seee! muheheeee! hehehe....) já budu pryč, na raftech a asi to nepřežiji. (Stejně už jsem asi mrtvá, tak co...) Budete mi chybět, tak se zatím mějte krásně a pište básně! Pa!

Všimli jste si, že v amerických katastrofálních filmech je vždy scéna, kdy se v bílém domě procházeji po chodbě, nervózně něco řeší a pak se zastaví a složitě diskutují?

Došlo mléko...

A med...

Jo, no jo už jdu... 

Ten den jsem na ni neměla vůbec náladu. Pořád za mnou s něčím přicházela a ptala se na můj názor. Chtěla jsem mít klid. Odkládala jsem to, prosila jsem ji o malou chvilku. Ona byla každou chvíli víc nervózní, opatrně mi vysvětlovala, že to

Harmonie výborné nálady a překrásného počasí kolem mě poskakovala jako malé dítě a já si jazykem v ústech převalovala slova písničky, která mi neustále hrála v hlavě. Tak příjemný byl ten pocit hřejivého slunce, které ze sebe konečně sňalo ten chladivý závoj a konečně se, takříkajíc, rozesmálo. I ten zpěv ptáků byl tak perfektně slyšet, že celá ta klasika "Slunce svítilo, ptáci zpívali"