Není na světě hrozivějšího šípku, nežli budovat věž nezávislosti na lůně vrahovy sestry a pod obloukem žní světa plakaje malátností.

koktejlka: Kdybys mě Constri viděla, jak teď zářím. Jako sluníčko, jako teplá kamna, dobře uvařený oběd, správně spočítaný příklad... dokonale zahraná píseň. Ta tvoje píseň.
Vlastně vůbec nezářím. Pravda je, že si dál sedím ve špinavě zelených teplácích a starším bílém triku před notebookem, u svého stolu, dál se dívám do obrazovky a bez změny klapkám do klávesnice.
ALE.
Je tu jedno drobné ale. Takové malinké ale, které mě změnilo někde mnohem hloub, kam vidí jen málo lidí - a to jsou většinou jen ti, kteří mě nevidí vůbec, nebo dokonce, jako ty, ani nevědí, jak vypadám. Protože to přece nevadí, že nevíš, jak vypadám. Nevadí to, protože já vím, že ty víš, kdo doopravdy jsem. JSEM.

Ale bez tebe? Co bych byla bez tebe? Bez tebe a spousty dalších lidí?