Právě jsem snědla mandarinku. Ano. Mandarinku. Ano, teď. Ano, vím, že je konec léta. Ano, vím, že voní po Vánocích no a není na ní právě to úžasné?! Mám pocit, že kdybych se podívala z okna, tak uvidím pod lampami padat sníh!
Sedím tady a koukám na blikající čárečku na monitoru, mezitím co sestřička v obývacím pokoji naříká nad reklamou šampónu, protože jej používá a nemá vlasy jako ta modelka v reklamě.
Můza sedí u klavíru a bezmyšlenkovitě do něj něco brnká. Jí nevysvětlíte, že ta písnička zní na dvě ruce dobře, ona musí mít prostě všechno dokonalé.
Ach ano, klavír. O něm bych něco mohla napsat, protože jsem mu to už dávno slíbila. No... je hnědý... hodně starý... voní po perníčcích a když otevřete víko voní po kovu. Páchne po kovu. Přísahám na pupek Abrahama Lincolna, kdyby se můj chlap přežral najsmradlavějšího sýra, běžel na konec města a zpátky polévaje se při tom chladnou močůvkou v životě by mi nepáchl tak, jako kov. (Přeháním...rozhodně přeháním...ale víte...metafory jsou fajn) Klavír stojí u okna a když umím píseň opravdu moc dobře, na chvilku mohu poprostit můzu, aby ji hrála a já se dívám z toho okna. Nemusí být krásně, nemusí tam být nic inspirativního... Ale já se dívám a je to jeden z okamžiků v životě, kdy víte, že by vám vůbec nevadilo ihned teď zemřít... to proto, že vám je tak strašně moc hezky...
Klavír je mou oporou ve chvílech zvrácenosti. Nikdy mi nedovolí se nudit ani když opravdu moc chci. V naprosté tichosti mě tichým mlasknutím doprovázejícícm otvírání víka vyzve na stoličku, lehounce nadzvedne moji dlaň z klína a položí ji přímo na tu moji nejmilovanější klávesu. Na ten nejlíbeznější tón na celém klavíru... Nota, která se mi vždy vybaví přissátá na druhou linku odspoda každých not.
Nejdřív ji stisknu a naslouchám ozvěně dunící uvnitře mohutného těla nástroje, jako tlukot srdce vzdalující se a při tom něčím necitelným přesvědčující nás o své existenci. Žije...a čeká...dál...
Zmáčknu jej znova, klavír se usmívá a opět...
tón...tón...tón...tón...tón...tón...
A teď jiná klávesa. "Zkus černou, tu černou, nějakou černou, stiskni ji!!!" šeptá ten klavír a pět cítím, jak mi posouvá ruku...o trošičku, trošilinku výš. Stisknu tu klávesu, která je nejpůvabnější partnerkou mému gé. Jakákoliv černá... žádná jiná...
Černé klávesy jsou zázrak. Protože i když neumíte na klavír zahrát ani Kočka leze dírou, hraje pouze na černé klávesy, v jakémkoli tempu, rytmu a hlasitosti zníte, jako opravdový trénovaný umělec...
A já už nepřemýšlím. Rozum není...nebyl...a pevně doufám, že se hodlá ještě někdy vrátit.... Zůstala jen můza, improvizace a city. Konkrétně v prstech. Nesměle zkoumají každou klávesu, pátrají po rozdílech, každý tón dukladně odliší od ostatních, vychutnávají zvuky a kombinují je jako příchutě zmrzliny, jako vůně koření, jako barvy peřiny a polštáře... A už se jim to zalíbilo, už zkoušejí hrát... Bláznivě hrají, skáčou, tančí, smějí se, píšou, skládají, TVOŘÍ!!! Ach můj ty smutku a já je pozoruji a jsou tak šťastní, veselí a úžasní!!! Slyšíte to? Slyším to! Slyším tu píseň, jež vylézá spod přikrývky inspirace jako kvítek z maličkého poupěte, jako motýl z kukly a zní, ZNÍ!!!!!!!!!!! Ona žije!
A píseň je zrozena. A teď už existuje. Nebyla a je. Už je. Nikdy ji nikdo neslyšel. Ani já ne. Nikdy ji nikdo nezahrál, nikdy nepocákala pět čar v notovém sešitu. Nikdy, nikdy, nikdy nebyla. A teď je. Já jsem jsi stvořila.
Já
mám
píseň.
Klavír se zase směje. Jen se tak nepřeceňuj ty kulišáku dřevěnej...zubatej...mazanej...:-) Můzo? Zahraj mi to prosím... na chvilku...
(Ani nevíte jak jsem ráda, že se mi podařilo vůbec něco napsat!!!!)