Slunce nám dávalo zřetelně najevo, že žije. Ani ti ptáci už neměli sílu pět. Horko bylo i trávě a stromům. A vzduch, který se ještě dal dýchat to také vzdal a zalezl kdesi do stínu. Chvíli jsem měla pocit, že nastal konec světa a babiččina zahrada je jediné, co přežívá. Seděly jsme s Jůlií v altánku a nic se nám nechtělo.  Jůlie oťukávala gumu tužky o papír a já se pokoušela luštit babiččinu