Vrozený talent:

Bratříčkovi

Blog bude v rekonstrukci (těšte seee! muheheeee! hehehe....) já budu pryč, na raftech a asi to nepřežiji. (Stejně už jsem asi mrtvá, tak co...) Budete mi chybět, tak se zatím mějte krásně a pište básně! Pa!

Všimli jste si, že v amerických katastrofálních filmech je vždy scéna, kdy se v bílém domě procházeji po chodbě, nervózně něco řeší a pak se zastaví a složitě diskutují?

Došlo mléko...

A med...

Jo, no jo už jdu... 

Když jsem byla malá, přivázala jsem svoji panenku k plastové červené židličce švihadlem, klekla si před ni a podívala se do jejích obrovských modrých očí. Chvíli jsem zkoumala ten podivný obrazec v nich. Vypadal jako vesmír, v něm plující bleděmodrá planeta

...abych byla pouhou natahovací hračkou, od níž se ztratil klíček...

Julie měla chuť zavřít dveře svého pokojíčku na klíč, vlézt si do svého parádního bunkru ve skříni, rozsvítit si tam lampičku a hrát si s koníkem. Bohužel, ve dveřích pokojíčku nebyl klíček...

Maminka neustále škrobila šatičky, obvolávala známé, odbíhala od plotny k jídelně, měřila Julii, měřila její hlavu, počítala hosty. Je to přece tak veliký den!!!!

Stála tam, před tím kostelem...

...a

Jsou to docela chudáčci. Jsou nenápadné, nepatrné, maličké a nezpozorovatelné. Ale zrovna ony mi dokáží v hlavě rozpoutat hotovou myšlenkovou explozi...

Víte, jak před každým animovaným filmem je nějaký "předfilm". Většinou vás to tak příjemně naladí, posmějete se a pak přijde to hlavní a vy na ten ředfilm už nikdy ani nepomyslíte...

Jistá stránka aniboom.com nabízí fůru