Kráčím. Prohnilým městem stojícím na tvrdém, betonovém povrchu proháním svůj znechucený pohled. Ruce si držím pevně u těla, skláním bradu nízko ke krku, pohybuji se střídmými krátkými krůčky, přeji si být jeden

Sněží už týden a já neviděla jediného člověka s deštníkem! Kohokoliv potkám, usmívá se, jeden druhého zvedáme v křečích smíchu z ledem olíznutého chodníku a zvedáme hlavu k nebi abychom se jako malé děti tázali potichu někoho tam nahoře "Odkud se ten sníh bere?" Nad ulicemi září vločky a zvonky a cesmíny a cojávímcoještě a řidiči nadšeně pozorují naleštěné kapoty jejich aut zdobené barevnými