Měla jsem na sobě černý mančestrový plášť. Ten můj oblíbený, až na zem! Říkám mu Triniee. Teda, vymysleli to moji přátelé, když mě v ní poprvé viděli. A sic se Triniee snažila ze všech sil, byla mi nehorázná zima.

Procházela jsem se tím zvláštním místem. Po pravici máte hluboký příkop, nad nímž se houpe špinavé lano a po levici starou, opuštěnou školku. Je tady vždycky ticho a ještě něco.