Měla jsem na sobě černý mančestrový plášť. Ten můj oblíbený, až na zem! Říkám mu Triniee. Teda, vymysleli to moji přátelé, když mě v ní poprvé viděli. A sic se Triniee snažila ze všech sil, byla mi nehorázná zima.

Procházela jsem se tím zvláštním místem. Po pravici máte hluboký příkop, nad nímž se houpe špinavé lano a po levici starou, opuštěnou školku. Je tady vždycky ticho a ještě něco.

Já vím, je to trochu dlouhé, takže ještě než to někdo vzdáte chci popřát zelenočervené Vánoce plné tepla a těch nedočkavých motýlků v žaludku všem, kteří měli tu nehodu zavítat sem!!! A také a především svým drahým blogovým přátelům, kteří jsou mi tak blízko, jak se žádní z lidí, které znám osobně nedokázali ke mně dobýt!!! VESELÉ VÁNOCE!!!

Položila jsem klíčky na pult. Ten zvuk se zdál v tom ospalém tichu ohlušující. Recepční se na mě koketně usmál. Vypadalo to divně. Nezbláznil se? Je půl sedmé ráno. Má naříkat, křivit se a znuděně věšet pokojové klíčky na věšák. Opětovala jsem úsměv a zamířila jsem ke dveřím "Sezame otevři se."

Sestoupila jsem po hotelových schůdcích a rozhlédla se. Je to tak krásná část dne, když