...ve sklepě to páchne plísní...to vlhko je tam tak silně cítit...Venku se setmělo podezřele rychle. Viděla jsem své tělo v namodralém světle a kouř vycházející z mých promrzlých úst. Slyšela jsem lehounké klepání na sklo. Jemné a skoro neslyšitelné. Otevřela jsem dveře od sklepa. S lehkým vrzáním se rozevřely a dovnitř vlétly malé zářivé bytůstky. Oblétly mně rychle a kolem nich se rozsypával

-Proč to děláš?

- Nevim...

-Co?

-Že nevííím!

-Dobře fajn,promiň.

-Nevím,nevím prostě nevím,nikdo jiný to dělat nechtěl,tak to dělám já chápeš?

-Dobře fajn,ale proč jim něco neřekneš?

-Dobře,mám začít s tebou?

-Mně z toho vynech,víš moc dobře,že za to může nemoc a né já. Kromě toho máš támhle na prapaetu nějaký informace o Jupiteru jasný?

-No

Mám raději tuhle část města. Kde ještě není všechno tak zničené a vyremontované. Ani mi ti lidé nevadí. Nepřemýšlím o nich,jen  se je pokouším nevnímat a prohlížet si domy,uličky,dlažbu a kostelní věže. Vítr se mi chlípně dobýval pod sukni, mražená ryba mně studila na hrudi,ale bylo mi hezky. A vtom hluku skládajícím se ze tisíce dahadujících se hlasu,jse najednou začala rozeznávat hudbu.

Když dokážu sama o sobě přesvědčeně prohlásit,že jsem šťastná  tak mi zjevně nic nechybí. Raduji se celým tělem i duší a jde to vidět. noa samozřejmě se dělím tou radostí i s ostatními že jo. Ale naopak,když je mi mizerně a nejraději bych se sebrala a jela na konec světa,právě když se snažím být neviditelná,tak tehdy ostatní zajímám. A já jim prostě nedokážu uvěřit. Nevěřím jim,že drží soucit,že