Po neskutečně náročném dni v divadle, kdy jsem mezi jinými zakopla o Hamletův meč, zlomila si podpatek u divadelní šněrovačky, po půlhodinovém šněrování korzetu jsem zjistila, že jsem vše posunula o jednu dírku, zapomněla nastoupit na scénu a ztratila se na céčku, kde jsem jak idiot v úplné tmě čekala na lidi, kteří tam neměli přijít jsem se vrátila domů. 

To ten sklep. To všechno on. Když jsem byla malá, strašně jsem se jej bála. Pokaždé, když jsme měla jít vynést smetí, nebo sejít ven pro spadlé kolíky, těsně před sklepem jsem se zastavila a čekala. Naslouchala jsem, jestli neslyším nějaký pohyb. Nechtěla jsem se leknout. Potichu jsem otevřela velká vrata a rychle proběhla sklepem. Při tom se mně vždy zmocnil tak děsivý pocit. Něco uvnitř mě drásalo

Nevím kdo dal na balkón ty materace. Prostě jsem vyšla ven a ony tam byly. A ten chladný průvan, který mně olízl jakmile jsem vystoupila ze dveří. Pohlédla jsem na les, z kterého vycházel. Vytáhla jsem peřinu a lehla jsem si na ty materace. Koukala jsem tamtím směrem, ale moje očekávání to nesplnilo. Ani ten, ani žádný další den. Jen ty jabloně, tma, chlad. Ale žádný medvěd. Možná se nás bojí.