První vůně je vůně hlediště... Vůně,kterou cítím,když jsem v divadle divákem... V sále voní semišová sedadla... A cítím parfémy... Těch parfémů...Těch vůní táhnoucích ze zápěstí elegantních dam... Vůně koberce... Vůně tmy a pak... ta opona... Ta voní jinak,než na začátku...když se otvírá tak voní svěže a napjatě... Ta vůně mě naplňuje napětím a já se vám tak těším...Až se na scéně objeví světlo

Zapomenout a odjet...

                                 Zapomenout a nevrátit se...

Jednou z hezkých velikonočních tradic je svěcení košíčku. A jelikož byla sestřička v nemocnici,máma u ní a táta v práci,bylo to zase všechno na mně... Vstala jsem a nasnídala se. Vyzdobila košíček stužkami a dala do něj jídlo. Když byl perfektně napindřený a nacpaný těmi největšími dobrotami,oblékla jsem si svůj jarní zelený kabátek a vydala se do kostela....

Bylo hezky. Opravdu. Sluníčko

Z šatny jsem vyběhla dřív, zatímco spolužačky ještě provozovaly líčící rituál. Ve třídě ještě nikdo nebyl a tak jsem se posadila na parapet a koukala z okna. Po tělocviku mi dost vyschlo v krku,nahla jsem se k tašce pro pití a jaký byl můj úžas,když jsem vydedukovala,že je to pití teplé jako kafe. Přes žaluzie se na mně šibalsky smálo slunce...

- Proč mi to děláš?

- Co jako?

-

Rodiče odešli na bowling. Doma jsem jenom já a nemocná sestřička. No jo,tak i ten pes. Slyším,jak za mými zády zuřivě pípá elektronický teploměr. 38.3. Sestřička slabě podotkne. "mám hlad..." Jdu do kuchyně a otevřu balkón. Páni,venku je víc teplo,než doma. A vtom dostanu nápad. Vrátím se do kuchyně a chopím se večeře. Naservíruju rohlíky s máslem,sýr,uzeniny,olivy,rajčata a do skleněné

Chci být jako kolej,ta jedna,ten stříbrný had...

Chci vědět,že za týden zemřu...

Chci naučit papouška mluvit...

Chci tančit v dešti...

Chci koukat na svůj splněný sen...

Chci