Kráčím. Prohnilým městem stojícím na tvrdém, betonovém povrchu proháním svůj znechucený pohled. Ruce si držím pevně u těla, skláním bradu nízko ke krku, pohybuji se střídmými krátkými krůčky, přeji si být jeden

Sněží už týden a já neviděla jediného člověka s deštníkem! Kohokoliv potkám, usmívá se, jeden druhého zvedáme v křečích smíchu z ledem olíznutého chodníku a zvedáme hlavu k nebi abychom se jako malé děti tázali potichu někoho tam nahoře "Odkud se ten sníh bere?" Nad ulicemi září vločky a zvonky a cesmíny a cojávímcoještě a řidiči nadšeně pozorují naleštěné kapoty jejich aut zdobené barevnými

Jako červená opona poctivě odhalující svá tajemství se přede mnou rozevřely červené, již poněkud stářím a neustálým pohybem pod rukou průvanu poznamenané dveře a vpustily ke mně semišová chapadla teplého větru, která se vesele chopila mého pasu, nohou a loktů vtahujíce mě

S tělem roztékajícím se po přehozu, hlavou z posledních sil visící nad zažloutlými stránkami knihy a srdcem bušícím tak pomalu, že by se jeho zvuk dal přirovnat k líně ubíhajícím minutám jsem ležela na posteli a ve světle bezděčného světla úsporné zářivky jsem nasávala sladkosti Fitzgeraldova detailního popisu třísnějícího z knihy vypůjčené v městské knihovně. Teď mne nemohlo nic vyrušit. Byla

Než začnu něco psát, ráda bych poděkovala Vám, moji virtuální přátelé tak moc mi vzdálení a při tom tak nehorázně blízcí. :-) Za to, že jsme se navzájem všichni našli v naší společné úchylce, v naší výlevně, v našich myšlenkách, které sdílíme na blozích. Za to, že stojíme při sobě a víme, že i my budeme podrženi kdykoli jen budeme potřebovat. Děkuji těm, kteří se mi ozvali, když jsem na moment

Vrozený talent:

Bratříčkovi