Dnes byl fajn den. Poté co jsme s Isabell rozhodly,že máme všeho srdečně dost a uprchly jsme ze školy,čímž jsme si prodloužily prázdniny o den jsem zjistila,že opravdu stojí za to žít. Utekly jsme do Polska,do takového malého údolíčka,kde rostou stromy z valů objímajících údolí. na strom si pak můžete velmi pohodlně lehnout,neb je skoro jako manželská postel. Je tam krásně. Ležely jsme tam asi

Tak a teď vám povím o něčem,co už zaručeně všichni znáte!!!

99,9% z vás už dostalo mail se zprávou: Pkud to nepřepošleš,zemřeš / nesplní se ti životní sen / čeká tě neštěstí atd...

30%  z vás to přepošle,protože tomu věří

20% z vás tomu nevěří a pepošle to

50% si zkrátka řekne,že to je blbost a vyhodí to.

Já jsem to přeposílala vždy,ale už jsem si řekla,že

Tohle je jedna z věcí,z kterých se potřebuju vypsat...

Hrozně se za ni stydím...

Dnes jsem se vracela ze školy... Všechen ten třpitivý sníh,půvabná nálada a najednou tohle...

Jdu přes moskevskou a najednou nad svou hlavou uslyším podivuhodný rachot. Zvednu hlavu a vidím velký kus ledu,jak se na mně snáší. Prostě padá a přímo ne mně. Nikde nikdo,tisíc metrů čtverečních a

Život není fér... nikdy nebyl... A taky nikdy nebude...

Ale my to přes to musíme zvládnout pádž nám nic jinýho nezbývá...

Tak a teď proč to píšu:

Dnes mi moje máma řekla,že když jsem byla malá,nechtěla jsem sníst jahodový jogurt. ( A to mi zůstalo dodnes... Nesnesu je!!! ) Odmlouvala jsem a rozbrečela se. máma mi tehda řekla: "Víš co by za takový jogurt daly děti v

Konec víkendu a mě to nevadí. To se mi nestává. Ulehla jsem a začala jsem číst knihu "Stepfordské paničky". Tu knihu jsem vyhrála a mám z ní obrovskou radost jelikož film byl perfektní! Dočtu pár stránek a už nemůžu. Tak knihu odložím a zasunu do ní záložku,kterou mi dělá 68 let starý letáček z koň ských dostihů v Německu. Má to z antiku. Prostě půjdu spát co se dá dělat. Leží se mi sice

Včera večer... Stala se mi situace pro mne tak zvláštní a půvabná a pro některé možná nudná,obyčejná,primitivní a tak dále. Ale já to vnímala jinak. Byl už večer a já ulehela do postele. Můj pokoj,ačkoliv byla již tma,plnila lehká namodralá záře. Všimla jsem si,že nebesa nad mojí postelí vlají jako by do nich foukal vítr. Odhodila jsem ze sebe peřinu a pocítila jsem ten vítr i na těle.

Bylo