Julie měla chuť zavřít dveře svého pokojíčku na klíč, vlézt si do svého parádního bunkru ve skříni, rozsvítit si tam lampičku a hrát si s koníkem. Bohužel, ve dveřích pokojíčku nebyl klíček...

Maminka neustále škrobila šatičky, obvolávala známé, odbíhala od plotny k jídelně, měřila Julii, měřila její hlavu, počítala hosty. Je to přece tak veliký den!!!!

Stála tam, před tím kostelem...

...a

Cesta byla hrbolatá a auto po ní zběsile poskakovalo. Zmítalo sebou do rytmu písně a my tři jsme zpívali, křičeli a smáli se. Zanedlouho auto zastavilo.

"Kde to jsme?" zeptala jsem se.

"To je překvapení!" řekla Jůlie, pokoukla po svém otci a chytla mě za ruku, zdálo se mi, že je snad víc natěšená, než já sama.

"No tak vystup, a jdi napřed, my musíme

Nikdy nezapomenu, má drahá Julie, na to léto. Nikdy nezapomenu a budu vždy vzpomínat. V duši stále uchovávám to léto, kdy jsi mi vzala rozum a věnovala duši.

Západ slunce je definován, jako ten nejromantičtější jev. A nejspíš s tím souhlasím. Tedy souhlasila jsem až od chvíle na břehu jezera...

Seděli jsme na dece a kolem už bylo ticho. Jezero zmohlé už nevydalo ani hlásky, jen ptáci

Slunce nám dávalo zřetelně najevo, že žije. Ani ti ptáci už neměli sílu pět. Horko bylo i trávě a stromům. A vzduch, který se ještě dal dýchat to také vzdal a zalezl kdesi do stínu. Chvíli jsem měla pocit, že nastal konec světa a babiččina zahrada je jediné, co přežívá. Seděly jsme s Jůlií v altánku a nic se nám nechtělo.  Jůlie oťukávala gumu tužky o papír a já se pokoušela luštit babiččinu

Byl to už sedmý den mého pobytu v domě u moře. Ráno bylo zase dusné a propocené. Prostě letní ráno. Já jsem samozřejmě ještě spala. Neprobudilo mně vrzání dveří a vlastně ani samotný vstup osůbky do pokoje. Netrvalo dlouho a ucítila jsem na obličeji teplý dech, který se kupodivu v tom parném ránu zdál příjemný. A najednou se čísi rty dotkly mých. Vyděšeně jsem ucukla a otevřela široce oči.

Jůlie