To ten sklep. To všechno on. Když jsem byla malá, strašně jsem se jej bála. Pokaždé, když jsme měla jít vynést smetí, nebo sejít ven pro spadlé kolíky, těsně před sklepem jsem se zastavila a čekala. Naslouchala jsem, jestli neslyším nějaký pohyb. Nechtěla jsem se leknout. Potichu jsem otevřela velká vrata a rychle proběhla sklepem. Při tom se mně vždy zmocnil tak děsivý pocit. Něco uvnitř mě drásalo

Nevím kdo dal na balkón ty materace. Prostě jsem vyšla ven a ony tam byly. A ten chladný průvan, který mně olízl jakmile jsem vystoupila ze dveří. Pohlédla jsem na les, z kterého vycházel. Vytáhla jsem peřinu a lehla jsem si na ty materace. Koukala jsem tamtím směrem, ale moje očekávání to nesplnilo. Ani ten, ani žádný další den. Jen ty jabloně, tma, chlad. Ale žádný medvěd. Možná se nás bojí.

...ve sklepě to páchne plísní...to vlhko je tam tak silně cítit...Venku se setmělo podezřele rychle. Viděla jsem své tělo v namodralém světle a kouř vycházející z mých promrzlých úst. Slyšela jsem lehounké klepání na sklo. Jemné a skoro neslyšitelné. Otevřela jsem dveře od sklepa. S lehkým vrzáním se rozevřely a dovnitř vlétly malé zářivé bytůstky. Oblétly mně rychle a kolem nich se rozsypával

-Proč to děláš?

- Nevim...

-Co?

-Že nevííím!

-Dobře fajn,promiň.

-Nevím,nevím prostě nevím,nikdo jiný to dělat nechtěl,tak to dělám já chápeš?

-Dobře fajn,ale proč jim něco neřekneš?

-Dobře,mám začít s tebou?

-Mně z toho vynech,víš moc dobře,že za to může nemoc a né já. Kromě toho máš támhle na prapaetu nějaký informace o Jupiteru jasný?

-No

Mám raději tuhle část města. Kde ještě není všechno tak zničené a vyremontované. Ani mi ti lidé nevadí. Nepřemýšlím o nich,jen  se je pokouším nevnímat a prohlížet si domy,uličky,dlažbu a kostelní věže. Vítr se mi chlípně dobýval pod sukni, mražená ryba mně studila na hrudi,ale bylo mi hezky. A vtom hluku skládajícím se ze tisíce dahadujících se hlasu,jse najednou začala rozeznávat hudbu.

Když dokážu sama o sobě přesvědčeně prohlásit,že jsem šťastná  tak mi zjevně nic nechybí. Raduji se celým tělem i duší a jde to vidět. noa samozřejmě se dělím tou radostí i s ostatními že jo. Ale naopak,když je mi mizerně a nejraději bych se sebrala a jela na konec světa,právě když se snažím být neviditelná,tak tehdy ostatní zajímám. A já jim prostě nedokážu uvěřit. Nevěřím jim,že drží soucit,že